Petr se vrátil domů celý utahaný a proto zamířil přímo do kuchyně, aby se alespoň napil. Jenomže jeho pozornost upoutal prapodivný nažloutlý papír stočený do ruličky, ležící na stole. "Co to je?" zamumlal a napnul smotaný list hrubého papíru. Ačkoli byl popsán divnými znaky, všechny mu připadaly povědomé. Začetl se do neznámého textu. Vše mu připadalo jako nějaký vtip. "Povoláváme tímto hrdinu, který by mohl pomoci naší trpící zemi…" udivil se. V tu chvíli ho obklopila oslňující záře. Veškerý obraz, který měl před sebou se pozvolna propadal a vytrácel se. prostor přestal hrát svou roli. Barvy se začaly vpíjet jedna do druhé tak, že tu vznikla jakási směsice všech existujících barev. A kolem ní nebylo vůbec nic. Tahle kaňka se chvíli promíchávala a měnila tvar, až se všechny barvy ztratily a nahradila je nová, křišťálově bílá. Jenomže ani ta neměla dlouhé trvání. Po chvíli se opět rozpadla na několik barev a začala je skládat do nového obrazu. Ten ale vůbec neodpovídal tomu původnímu.

Když vše opadlo, Petr stál na zelené louce, obklopený tmavozelenou trávou. "Tvou pomoc…" znělo mu v uších. Zvuk pocházel odnikud a zároveň odevšud. "Co je tohle za vtip?!" podivil se. Stál tedy na malém kopci pod tmavomodrou oblohou a nevěřícně se díval do dáli. Jistě by tam stál ještě dnes, kdyby se kolem něho neprohnal tmavý stín, jakoby nad ním něco prolétlo. Ale ať se díval, jak se díval, nic neviděl. Přesto se rozhodl, že udělá nejlépe, když se přemístí někam jinam. Udělal však jediný krok, když si všiml několika podivně složených kamenů. Přiblížil se k nim ještě blíže, aby si je mohl prohlédnout. Připadalo mu, jakoby kameny měly náboženský nebo podobný význam. Přesto to bylo pouze pár podivně poskládaných kamenů a on nehodlal tady zůstat do doby, než se sem dostane to, co nad ním před chvíli prolétlo. Protože věděl, že všude kolem něho jsou pouze rozlehlé louky a nikde v jeho blízkosti se nenacházelo žádné lidské obydlí, nepřemýšlel příliš dlouho nad tím, kam půjde. Vydal se přímo za nosem.

Teprve nyní si uvědomil, že je oblečen v koženém brnění a na zádech má štít a meč. Jeho kožené brnění, v němž byl oblečen, až neuvěřitelně dokázalo přesně kopírovat jeho pohyby a tudíž mu vůbec neztěžovalo pohyb. "Co je tohle za blbost?!" podivil se. Přesto, z nějakého neznámého důvodu, mu to nepřipadalo jako sen, ale jako nějaká jiná skutečnost. Jenom kdyby věděl, co má tohle všechno znamenat. Jestli šel dlouho nebo ne netušil, protože řešil jiné věci. Zastavil se až v momentě, kdy se nad krajem rozlila tma. Ani se necítil unavený, ale protože pomalu nebylo vidět na krok, rozhodl se přenocovat pod velkým stromem, jehož silueta vynikala proti světlé obloze plné hvězd.

Sotva si udělal mezi kořeny alespoň trochu pohodlí, zavřel oči. V tu chvíli se ho zmocnil divný sen. Stál v tom snu uprostřed pouště a rozhlížel se po dunách, jakoby někoho nebo něco čekal. Cítil, jak do něho praží horké pouštní slunce a bičuje ho ostrý vítr, unášející tisíce a tisíce pískových zrnek, která do něho narážela a způsobovala mu nesnesitelnou bolest. Přesto si neztěžoval a veškerou bolest nesl velmi statečně. Čas se pomalu vlekl a on už téměř umíral žízní a vysílením, ale stále tam stál a pečlivě vyhlížel, jestli se to, na co čeká, neobjeví. Vítr ještě zesílil a slunce ještě víc pálilo a on si zajisté přál umřít, aby to všechno skončilo, ale stále tam stál a čekal. Když už měl pocit, že to nemůže být horší, vrchol jedné duny úplně zčernal. Petr netušil, co to je, ale dostal strach. Černý koberec zamířil k němu. Nyní už mohl rozeznat těla jednotlivých škorpiónů. Je zle! uvědomil si. Když už byli téměř u něho, na obloze se objevilo několik mohutných černých mraků, které zahalily slunce. I vítr náhle před jejich silou ustal. První škorpióni už nebyli dál než pár centimetrů od jeho nohou, když se z nebe spustil prudký déšť, který svlažil jeho spálené tělo. Během chvilky vzniklo u něho jezírko, ve kterém bylo tolik vody, že mu byla až po kolena. Během chvilky se v ní utopili všichni škorpióni a zmizeli v nenávratnu. Věděl, že se blíží konec jeho utrpení a brzy bude po všem.

Netrvalo dlouho a zaslechl v dálce divné zvuky. Věděl, že už přichází. Jak se kroky pomalu blížily, cítil se stále více a více napjatý. Věděl, že člověk, který přichází, nese dobré zprávy, na které tady tak dlouho čeká a kvůli kterým už tolik vytrpěl. Jenomže stále se nic nedělo a Petr netušil, za jak dlouho se ten člověk tady objeví. Čas pomalu plynul a stále nikde nikoho neviděl. Ale už velice, velice brzy…

V tu chvíli ale ucítil divný chlad na krku. Zákeřný ocelový chlad, který ho vytahoval ze snu. Ne, teď se nemůže probudit! Už je tak blízko… tak blízko, ale nikdy se nedozví, na co čekal.

další kapitola

Zpět