Ze snu ho vyrušilo cosi studeného na krku a teprve nyní, když se probudil, uvědomil si, v jakém je nebezpečí. I přes tmu, která ho obklopovala, mohl zcela jasně rozeznat ocelově stříbrný nůž. "Co tady děláš?!" ozval se cizí hlas. Petr se zarazil. Co má říct, aby to přežil? "No, nemůžeš dát ten nůž trochu dál?" zeptal se nakonec. Odpověď přišla okamžitě a překvapila ho svojí rázností: "Správně, nemůžu." Petr opatrně pootočil hlavou, aby zjistil, kdo drží ten nůž. "Moc sebou necukej, nebo mi ta kudla ujede. To by tě pak dost bolelo," varoval ho hlas tentokrát už přátelštějším hlasem. Jenomže poté se ozvala původní otázka, tentokrát již opět nepříliš přátelským tónem: "Co - tady - děláš? Jasný?!" Neodpověděl. Přemýšlel, co má říct. "Proč ti, sakra, vadí, že tudy procházím? Nebo se to tady nesmí?" řekl po chvíli nejistě. "Jistě že tudy žádný mizerný černý rytíř nesmí chodit. Však už jich na to pár doplatilo." Vykřikla podrážděně. Následovalo dlouhé ticho a Petr se modlil, aby se stal zázrak. Chtěl se zeptat, co myslí s těmi černými rytíři, ale nakonec se rozhodl, že bude mlčet.

Čas plynul a Petr stále cítil nůž u svého krku. Napadlo ho, že by se mohl pokusit o svojí záchranu silou. Ale jak? Než zvedne ruce, aby dostal nůž od svého krku, bude už nějakou chvíli po smrti. Přesto se pokusil rukou trochu hnout, aby věděl, jestli nemůže provést nějaký výpad. Jenomže sotva rukou pohnul o nějaký významnější kus, ucítil, jak mu někdo přišlápl ruku. "O nic se nesnaž!" přikázal hlas. Petr pochopil, že pokud se nestane zázrak…

Následoovalo opět nekonečné ticho. "Co chceš dělat?" zeptal se Petr nejistě. Odpověď byla stručná: "Podříznout, co jiného?" Jestli ho má zachránit zázrak, tak je nejvyšší čas.

Pomalu se začalo rozednívat a celý kraj začalo osvětlovat nejisté sluneční světlo. "A sakra!" zaklel dívčí hlas, který mu tady už nějakou dobu držel nůž na krku. Jenomže nůž náhle zmizel. Přesto se neodvážil pohnout se. "Odpusťte rytíři." pravila omluvným hlasem. Petr vytušil, že už se možná může pohnout. Přesto tak činil velmi opatrně. "Můžu se pohnout?" zeptal se nakonec. Poté, co uslyšel spásné "Ano.", vstal, aby se podíval, kdo ho málem zabil hned prvním dnem v této zemi. To, co uviděl, ho úplně šokovalo. Před ním stála dívka oblečená v naprostém ‚minimu' z hnědé kůže, jejíž dlouhé vlnité vlasy jí pokrývaly ramena. Když tam tak stála mezi ním a mohutným kmenem starého stromu, vypadala jako amazonka. "Mě je… velice líto, co se tady stalo. Myslela jsem, že jste jeden z těch… z těch… černých rytířů. Mě… mě je to… opravdu líto…" řekla nejistě, jakoby čekala, že ji nabodne na svůj dlouhý meč a poté pověsí na jednu z větví. Petr si setřel pot z čela: "No, nakonec jsem přežil, takže všechno dopadlo dobře, ne?" Pousmál se na ni, ale ona stále na něho nevěřícně zírala jako opařená. Proto se rozhodl říci ještě něco: "Víš, já jsem rád, že jsem tady potkal někoho, s kým se dá alespoň normálně mluvit. Potřeboval bych ale vědět, jak se dostanu do nějakého města, nebo tak nějak. Jinak, já jsem Petr. A ty?" Ona se na něho nevěřícně podívala: "Já… já jsem… Tanja, k tvým službám, můj pane." Cože? Tohle už i na Petra bylo moc. Nejdřív mu přiloží nůž na krk a teď zas tohle? Zeptal se tedy nejistě, jak to myslí. "Víš," začala s vysvětlováním, "u nás, když jeden člověk jiného člověka obviní z něčeho a vystaví ho tím smrti, pokud se zmýlí, stane se jeho sluhou do doby, než mu prokáže velkou službu." Petr se usmál. Připadalo mu to všechno jako příšerná blbost. "Hele, Tanjo. Možná že tohle platí u vás, ale v zemi, odkud pocházím já tohle neplatí, takže se měj moc fajn a dávej si pozor, koho chceš podříznout."

Poté už tenhle problém považoval za vyřešený a vydal se dál svou cestou. Jenomže ona ho stále následovala. Ačkoli se neohlížel, věděl, že jde zhruba dva kroky za ním. Neušel ani sto metrů, když se otočil a rázně řekl: "Člověče, přece se nepotáhneš pořád za mnou. Já ti děkuji, ale nechci, aby za mnou někdo šel jako můj otrok, chápeš?" Ona kývla a sedla se na zem. Petr ji chvíli sledoval a pak se otočil k odchodu. V tu chvíli si uvědomil, že ona pláče. Přiblížil se tedy a sedl si vedle ní. Jemně ji chytil za ruku: "No tak. Promiň mi to, jestli jsem to řekl nějak hrubě, ale prostě nechci, abys za mnou chodila jenom proto, že sis myslela, že jsem někdo jiný. Chápeš?" Ona opět uronila slzu velkou jako perla: "Já tě chápu. Dnes večer si vrazím dýku mezi žebra a tím se zbavím povinnosti sloužit ti." Petr se zhrozil. Přece ji nemůže nechat, aby se zabila jenom kvůli tomuhle! Poté, co mu vysvětlila, že jde o její čest a že pokud to neudělá, ona i celá její rodina bude muset opustit vesnici, začal se na celou věc dívat ze zcela jiného úhlu. Přece nemůže mít na svědomí celou její rodinu, i když nikoho z nich nezná. A mít na svědomí smrt tak krásné dívky… to taky nemůže. "Tak pojď. Ale mám podmínku," řekl nakonec, "nepotáhneš se takhle daleko za mnou, ale půjdeš vedle mě jako normální člověk. Platí?" Tanja se zamyslela nad svými možnostmi polohlasem tak, aby ji slyšel: "Sice by se to správně nemělo, ale když na to nepřistoupím, budu se muset zabít a to by znamenalo pro celou vesnici, že nikdo nestojí o mě ani jako o služku. A to by pohanilo celou mojí rodinu…" Souhlasila tedy.

"Víš, Tanjo," řekl Petr po chvíli, "jsem poutník z dalekých zemí a zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by mi mohl říct něco o téhle zemi a tak jsem myslel, že bys mi mohla pomoct." Doufal, že se dozví alespoň nějaké důležité věci. Tanja se zamyslela a poté mu začala líčit všechno, co se tu stalo za posledních pár let: "Tomuhle království vládne náš starý král Alman XI. Spravedlivý. Je to dobrý král, který vyvedl naší zemi z bídy, která tu byla za předchozí války se zlem. Tenkrát se zdálo, že jeho otec, který bránil naší zemi před vpády zla vyhrál úplně, ale teď se sem zlo vrací. Jenomže, jak je Alman dobrý v politice, tak nešikovný je vojevůdce. Všechny bitvy prohrál a teď hrozí, že se Černý rytíř a jeho temné síly dostanou až do naší říše. Mnoho lidí už zabili a stále nás napadají. Mnoho lidí věří, že nám může pomoci rytíř rodu Thewswoodů, kteří vždy stáli na straně krále. Jenomže, jejich sídlo je v druhé polovině království a cesta k tam vede přes temné území. A tam se nikdo neodváží." Petr naslouchal jejím slovům. Když řekla vše, co říct chtěla, zeptal se: "A znáš tam cestu?" Tanja kývla. Zároveň se ale v jejím obličeji objevil výraz zděšení. "Snad tam nechceš jít?" zeptala se nevěřícně. Petr se na ní podíval: "No, jestli se tam vydáme, můžeme mít štěstí a přežít. Když nic neuděláme, tak takovou šanci výběru mít nebudeme." Viděl, že ona z toho moc velkou radost nemá, ale přesto se neodvážila mu odporovat. "Víš, ještě bych se cestou rád zastavil v nějakém městě, jestli něco takového tady existuje." Tanja odpověděla, že kolem jednoho města půjdou a tak se tam klidně mohou zastavit.

Bylo teprve ráno, ale slunce již hřálo a tak jim cesta příjemně ubíhala. "Zpomal." zašeptala Tanja. Na chvíli se zastavili a poté nenápadně ukázala na malé stromoví kousek od nich. "Jsou tam tři nebo čtyři černí rytíři." pronesla naprosto jistě. Petr sáhl po obouručním meči. "Co s nimi chceš udělat?" zeptala se Tanja. "Jestli se jim nevyhneme, tak se budeme muset probojovat. Jsi si jistá, že jsou jenom čtyři? Teda, že jich není víc? Už takhle jich je dost." Petr pevně sevřel meč a rozhlédl se kolem: "Chodí jich hodně takhle venku?" Odpovědí mu bylo kývnutí. Pomalu procházeli vedle stromořadí a očekávali, kdy na ně zaútočí. Už se zdálo, že se jim šťastně vyhnuli, ale v tu chvíli zpoza stromů vyběhla čtveřice rytířů v černém plášti a se stříbrnou helmou na hlavě. Petr rychle skočil vedle Tanji, aby se mohli vzájemně chránit před útoky do zad. Jak se ukázalo, rytíři podcenili Tanju a přecenili Petra, na kterého se vrhli tři z nich. Petr ještě neměl dostatek zkušeností s bojem nablízko s takovýmhle těžkým mečem a tak se dal na mírný ústup. Švihal kolem sebe mečem a držel si všechny své nepřátele v optimální vzdálenosti, ale neustále pomalu ustupoval. Jenom občas se podíval na Tanju, jak se ji daří. Celkem ho překvapilo, jak postavu černém plášti nemilosrdně ničí. Jenomže to už tu byl další protivníkův výpad a Petr musel opět couvnout. "Tanjo!" vykřikl, protože potřeboval pomoc. Jenomže ve chvíli, kdy se podívala jeho směrem, nedala si pozor na rytíře, který využil nestřeženého momentu a udeřil ji pěstí do obličeje.

Petr se soustředil na svého protivníka. Snažil se přesně odhadnout jeho následující úder a správně zareagovat. Když se soustředil jenom na svůj a protivníkův meč, měl pocit, že by mohl přejít i přímo do útoku. Jenomže, pokud by provedl výpad a uspěl, dostane se přímo mezi zbylé dva rytíře. A kdyby takovou situaci ustál, bylo by top jenom díky obrovské klice. Když odrazil další prudký úder rytíře, získal trochu času, aby se poohlédl po Tanje. Jak ale viděl, moc dobře se jí nedařilo. Dostávala jednu ránu za druhou a jen občas se zmohla na menší protiútok. Nyní stál možná dva metry za zády rytíře, který se snažil zabít Tanju. Jenomže následující tah Petrova protivníka mu přesně nahrál do karet. Vykryl úder shora mečem a sotva se rytíř vrátil z výpadu, Petr se prudce otočil a rychlým krokem se dostal až za záda rytíře, který mlátil do Tanji a prudkým seknutím ho přepůlil. Petr se rychle podíval po potlučené Tanje a usmál se na ní, jakoby říkal: "Už to bude dobrý." Okamžitě se ale otočil k nepřátelům čelem, protože vytušil, že pokud to jsou vojáci zla, jen těžkou budou bojovat férově.

A taky že jo. Dva z nich se opět vrhli proti Petrovi, zatímco třetí z nich se rozeběhl ke svému černému koni. Jestli chtěl utéct, nebo informovat svého velitele, se už nikdo nikdy nedozví, protože ještě dříve, než stihl naskočit, zaryla se mu do zad Tanjina dýka. Petr se bránil přesile, ale nyní už při tom neustupoval. Naopak, občas přešel do protiútoku, aby soupeře poranil. Netrvalo dlouho a boj byl vyhrán.

Petr se sklonil k jedné z mrtvol: "Uznávám, že tohle se nedělá, ale přidělali nám problémy a za to se platí." Sotva to dořekl, vzal mrtvému rytíři měšec s penězi. "A proč bys to neměl udělat? Peníze potřebujeme a když nám je nabízí černý rytíř, tak to se neodmítá." zasmála se pomlácená Tanja.

Petr okamžitě zamířil k ní, aby se podíval, jak na tom je. Celkem byla v pořádku, akorát v obličeji byla samá modřina a monokl. "Jak se cítíš?" zeptal se Petr. "No," na chvíli se zamyslela, "jako kuře chvíli před tím, než ho začnou stahovat z kůže. Ten mi ale dal, neřád. Ještě pár takovýchhle setkání a začnu nosit masku, aby nebyly vidět ty jizvy."

Během chvíle byli opět připraveni vyrazit. Chvíli si dělali srandu z toho, jak je Tanja zmlácená, že brzy zapomněla na to, že ji bolí téměř celý obličej. Cesta se po chvíli stočila do lesa a během chvíle se zastavila před několikametrovou branou, u níž stáli dva strážní. "Co tu chcete?!" vykřikl jeden z nich a z jeho hlasu by se dalo odhadovat, že je úplně namol. "Chceme vejít. Je v tom nějaký háček?" křikla na něho rázně Tanja. "Ne, kotě." řekl druhý, také nepříliš střízlivý, strážný. Vešli tedy dovnitř.

"Tak tohle je jedno z obchodních měst. Dá se tady koupit cokoli od jehel až po kočáry." vysvětlovala Tanja. Procházeli hlavní ulicí, obklopenou třípatrovými kamennými domy s nádhernou výzdobou. "Neměli bychom koupit nějaký koně, ať se nám cestuje rychleji?" navrhla Tanja a okamžitě zamířila k jednomu ze stavení v boční ulici. "Odsud pocházejí nejlepší koně. Pro krále a pro bohaté obchodníky." řekla na vysvětlenou. Petr se k ní přiblížil ještě kousek a zašeptal: "Hele, u nás nejezdíme na koních, tam na to máme trochu jiný pohled, takže vyber nějaký pořádný koně ty, jo?" Tanja se usmála a vzala měšec, který ji Petr podal. Rozhodl se, že než se Tanja vrátí, může se porozhlédnout po městě. Jenomže všechny domy vypadaly úplně stejně a žádný z obchodů nevypadal dost atraktivně na to, aby ho přilákal. Tak se dostal až na náměstí, v jehož středu se nacházela fontána. Kolem ní se nacházelo několik potulných obchodníků a řemeslníků, kteří nabízeli své zboží na dřevěných lavicích. Zde si Petr začal prohlížet výrobky této země. "Pane, kupte si něco ze železa. To je poctivej materiál!" křikl na něho jeden z obchodníků. Petr přecházel od jednoho obchodníka ke druhému a prohlížel si výrobky ze železa, ze dřeva i z jiných materiálů. "Pane," zavolala na něho dívka, stojící za vázami květinami, "kupte si kytičku; pro štěstí nebo pro slečnu…" No jo, koupit kytku by nebyl až tak špatný nápad, ale za co, když všechny peníze dal Tanje? Jenomže v tu chvíli si všiml několika stříbrných mincí, ležících mezi kočičími hlavami. Rychle je sebral a došel až k té květinové nádheře. Podal dívce jednu minci a vybral si jednu krvavě rudou kytku podobnou pozemské růži. "Pane, za to si můžete koupit celej tenhle stánek!" řekla dívka překvapeně, když viděla, že si bere jenom jednu květinu. "Nebo nejste s nimi spokojený?" zeptala se nejistě. "Ne," usmál se na ni Petr, "jenom nevím, co bych dělal se stánkem takové krásy. A vy si s tím nějak poradíte." Dívka za květinami se usmála. Když se otočil, všiml si Tanji, která vedla dva koně a neustále se rozhlížela kolem. "Ještě jednou děkuji…" křikl za sebe Petr, když odcházel z náměstí.

Sotva si ho všimla, naštvaně na něho vykřikla: "Kdes byl, já tě hledám co celým městě… teda, promiň. Nemohla jsem tě najít, tak jsem nevěděla…" Ale poté, co si uvědomila, že je tady jenom jako jeho služka, odmlčela se a pokračovala smírnějším tónem. Petr se na ní usmál, když si všimnul jejího flekatého obličeje: "Vypadáš fakt skvěle… sluší ti to." Ačkoli ona mlčela, bylo na ní vidět, že z toho nemá moc velkou radost. "Jsem si řek, že by ti mohlo pomoct tohle." A s úsměvem ji podal červenou květinu. Její tváře se hned rozzářily a její radost z ní úplně sálala. "No ne, ta je nádherná." Vykřikla radostí a opatrně si ji připevnila stonkem pod kožený vršek tak, že se rudý květ třpytil u jejího ramene. Opravdu mu připadalo, že ten květ si vynucuje takovou pozornost, že si člověk ani nevšimne jejího pomláceného obličeje. "Tak jsem pro nás vybrala tyhle dva koně. Za každého z nich chtěl jeden zlatý a jeden stříbrný, takže jsem mu dala tři zlatý. A tady máš zbytek." řekla s úsměvem. Petr se nad tím zamyslel a vytušil, že za tu růži zaplatil tolik, kolik by dal - čistě teoreticky - za třetinu koně. Teda, ne že by chtěl nějakého nebohého koně dělit, ale v zásadě to platí.

Když se dostali ven z města, zamířili na jih, k sídlu rodu Thewswoodů.

další kapitola

Zpět