Jeli stále na jih, když se před nimi objevilo něco, co vypadalo jako město v plamenech. "To bylo Domicile, jedno z nejbohatších měst v našem království. K němu se Zlo dostalo asi před třemi měsíci. A právě tam začíná jeho říše." řekla Tanja, jakoby jí bylo úplně jedno, že se to stalo. Ale Petr to chápal. Prostě se s tím smířila, stejně jako všichni. Určitě ji to nebylo jedno, ale snažila se to nějak vydržet. Nezešílet, o to jí šlo. "Jak dlouho tady pojedeme?" zeptal se tiše Petr. Ona však pokrčila rameny: "No, u města jsme tak za den a pak dál na jih. Možná dva nebo tři dny, jestli se nic zatím nestalo." Dobře pochopil, co tím myslí.

Ačkoli se snažil nemyslet na to, kudy jedou a co se tu kdysi stalo, nešlo tuto myšlenku vypustit úplně. Všude kolem nich byla jen černá spálená tráva a tam, kde nebylo tohle, ležela nějaká kostra nebo mrtvý kůň. "To je hrůza." vydechl Petr. Měl pocit, že tyhle mrtvoly uvidí každou noc v nějaké děsivé můře. Ačkoli dnes seděl na koni možná podruhé, nezdálo se mu to nějak obtížné. Kůň byl velmi klidný a jízda Petrovi nečinila žádné problémy. "Tohle je jenom okraj téhle říše. Poblíž Midpointu to je ještě horší…" řekla Tanja ve snaze uklidnit ho, jenomže nejspíš to mělo úplně opačný efekt. Petr poté vypadal ještě hůře. "No, ale na jihu to je nádhera," řekla tiše a podívala se, jak se zatváří, "vážně pěkný. Ohromný terasový zahrady s květinami všech barev. A jak vypadá tvoje země?" Všimla si, že pomalu získává normální barvu. Petr se zamyslel: "No, asi by tě zklamala. Ale je tam i pár míst, kde je opravdu krásně…" opravdu, tohle se jí podařilo. Během chvíle se oběma podařilo zapomenout na tu hrůzu, která je obklopovala. Ačkoli neurazili velkou vzdálenost, vše se tu zdálo úplně jiné. Ještě pochmurnější a tmavší. Během chvíle se setmělo a jediné světlo přicházelo od zlověstně vypadajícího měsíce. Když už tma téměř znemožňovala jízdu, zastavili se poblíž zbytků kamenné stavby. "Tady by se mohlo dát přenocovat. Co na to říkáš?" Tanja sice souhlasně kývla, ale neuvědomila si, že v té tmě to není vidět. "Haló, slyšíš mě?" zeptal se znovu. "Jo, jistě," rychle odpověděla, "nevypadá to tu nejhůř." Petr tedy přivázal koně a rozhlédl se. Ačkoli tohle kdysi bylo bezpečné sídlo, dnes by se ale dovnitř mohlo dostat cokoli od mouchy po slona. Tanja se natáhla v místech, kde kdysi dávno byla postel. "Jdeš si taky lehnout?" zeptala se Tanja. Petr se na ni usmál, ačkoli věděl, že ho neuvidí: "Ne, ještě se rozhlédnu kolem. Za chvíli jsem zpátky."

Vyšel ze zbořeniště a sedl si před dveře tak, že se opřel o bývalá futra. Ačkoli byl uprostřed něčeho, co se podobalo peklu, necítil se smutně. Vlastně tady našel všechno, co doposud postrádal: našel tady cíl, za kterým mohl jít a který mohl dobýt. A co se týká Tanji… kéž by tahle cesta neměla konce, aby mohl být jen s ní.

Ačkoli celý den proběhl bez nejmenších potíží, měl pocit, že to nejhorší přijde v noci. Proto se snažil zůstat vzhůru. V dáli se ozvalo vytí vlků a Petr věděl, že noc teprve začíná… Jenomže se stále nic nedělo a na něho se začal snášet spánek. Rychle vstal začal obcházet zbořeniště, aby si rozproudil krev a udržel se vzhůru. Když už obcházel asi popáté, zaslechl za sebou zavrčení. Věděl přesně, co to znamená. Mírně zrychlil krok, aby se dostal k díře, kde kdysi byly dveře. Když se k nim dostal, zkontroloval, jestli není něco uvnitř. "Tak pojďte, vy potvory! Dovnitř se nedostanete!" vykřikl polohlasně, aby nevzbudil Tanju. Sice původně chtěl říct ‚přes mojí mrtvolu', ale pak si uvědomil, že pak by se mohli dovnitř dostat. Tohle znělo mnohem sebejistěji.

Pak vytáhl svůj meč a připravil se k boji. Zkontroloval i dýku visící u jeho pasu. Jen pojďte, tady pro vás není žádné místo! V černé tmě se během chvíle objevila skupina pěti bílých vlků, jejichž velikost ho překvapila. Chvíli je pozoroval, jak se kolem něho procházejí. Když už vše vypadalo, že se schyluje k útoku, namířil mečem proti nim a vyčkával. "Pojďte už." lákal je. Tohle čekání ho unavovalo snad ještě víc než samotný souboj. Vlci se stále jen procházeli kolem něho a stále se neměli k útoku. Náhle se všichni zastavili a otočili se hlavou k němu. Jeden z nich zavrčel a Petr si uvědomil, že nastal čas útoku.

Vlci se rozeběhli proti němu. První z nich se nabodl na dlouhý meč, ale proti dalším ho už nemohl použít. Jeden z nich mu skočil na rameno a druhý mu zaútočil na nohu. Zbylí dva vlci se k němu v úzkých dveřích nedostali a tak se snažili protlačit se dovnitř místnosti, doufajíc, že tam najdou něco jiného k snědku. Odpovědí na to vždy byl kopanec do čenichu. Petr už nemohl používat na takto krátkou vzdálenost dlouhý meč a tak vytáhl dýku, kterou okamžitě zapíchl do zad jednomu z útočících vlků. Ten bolestně zavyl a s hrozným jekotem utekl. Následoval další pokus o výpad, jenomže tentokrát Petr minul. Prudkost jeho výpadu ale nedokázal zastavit a vypadl ze dveří. Naštěstí se nestalo to, čeho se bál. Nevběhli dovnitř na nic netušící Tanju, ale rozeběhli se proti němu,. Jenomže on je už očekával. Prvního z nich prudce nakopl do čenichu a druhému vrazil dýku do krku. Na toho třetího mu ale nezbyl plán na další útok a tak se pouze pokusil rukou vykrýt vlkův výpad. Boj probíhal velmi rychle a nemilosrdně. Vlci se zahryzávali do koženého brnění, ale občas se Petrovi nepodařilo narvat vlkovi do tlamy kožený chránič ruky a tím pádem utržil nějaké rány do nohy. Přesto kolem sebe mával dýkou. Ignoroval bolest, způsobenou vlky a snažil se nevšímat si ani úděsných zvuků, které vyluzovali zranění vlci. Netrvalo dlouho a boj skončil.

Petr se poté posadil zpět do dveří a snažil se nahmatat si zranění. Přestože se mu nepodařilo nic nahmatat, cítil, že mu stéká po nohou pramínek krve. Přesto se rozhodl, že si zdřímne. Pro jistotu si připravil meč a dýku, aby mohl, v případě nouze, rychle reagovat.

další kapitola

Zpět