Ráno se jako první probudil Petr. Sice nebyl ranní ptáče, ale probudilo ho temné slunce, které mu svítilo do obličeje. Nejprve zívnul a poté se usmál směrem ke slunci: "Překrásné nové ráno…" Teprve když zdáli zaslechl vytí vlků, napadlo ho, jestli náhodou nenapadli koně. Rychle vyběhl ke koním, aby je zkontroloval. Vše se zdálo v pořádku, jenom Tanjin kůň mírně krvácel na noze. Kousek od něho ležel vlk, celý od krve. Petr přišel ke koni a poplácal ho: "Jsi fajn kůň. Jen tak dál, nešetři je." Poté ještě opatrně uklidil mrtvolu vlka.

Následně se vrátil do chalupy, aby se podíval, jestli Tanja ještě spí. Když se pomalu blížil k ní, náhle se ozvalo táhlé zavrzání podlahy. Tanja okamžitě vyskočila z lože a zaujala obranný postoj. "Neboj se, to jsem já." zareagoval rychle. Tanja se usmála: "Jsem se lekla, že bys nevěřil. Jak je venku?" Petr ji tedy letmo informoval, jak to venku vypadá. Tanja ho se zájmem poslouchala a pak naznačila, že můžou vyjít.

Když ale uviděla zraněného koně, podívala se na Petra: "To nevypadá dobře. Na takovým koni by se nemělo jezdit." On se nejprve podíval na ni a poté na koně: "A vejdeme se oba na jednoho ubohého koně?" Tanja souhlasně kývla. "A můžeš mi říct, co to máš na noze?" ukázala na jeho poraněnou nohu. Petr se zamyslel: "Ale, v noci jsem šel zkontrolovat koně a někde jsem upadl a udělal si tohle." Teprve nyní si mohl prohlédnout své zranění, které utržil včerejší noci.

Během chvíle oba nasedli na Petrova koně a vyrazili k městu Domicile. Sice by v něm asi moc nenašli, ale přesto mohli alespoň doufat. "Když tak na to koukám, tak tam můžeme ještě dneska dojet. Možná ještě před setměním." Petr mě radost z toho, že jim cesta takhle dobře ubíhá. "A ještě jeden dotaz: kde seženeme nějaké jídlo?" zeptal se Petr. Kůň stále postupoval po vypálené cestě, jakoby to byla normální cestou. Tanja se nahlas zasmála: "Jak se zdá, tak tady něco ulovíme… Nechceš něco k pití?" Petr tedy s úsměvem přijal čutoru s vodou a napil se trošky vody. "Díky moc. Parádní osvěžení." řekl s novou energií. Cesta opět utíkala bezproblémově a protože zde nebylo nic ke sledování, sledoval slunce, plující temnou oblohou a povídal si s Tanjou. Jak tak debatovali, slunce se řítilo oblohou a rozbořené hradby stále narůstaly. Konečně se ocitli přímo před nimi.

"Teda, tohle dobýt musela být fuška. Teda, ne že bych z toho měl radost." Tanja pochopila, jak to myslel. "No jo," řekla na vysvětlenou, "tenhle Černý rytíř k tomu používá černou magii a vůbec, nebojuje tak, jak si ty asi myslíš." Oba seskočili z koně a vedouce své koně při sobě zamířili do zbořeniště. Kromě hořících trosek a doutnajících střech tu nebylo snad nic víc. Procházeli mezi hořícími domy a hledali dost bezpečné místo k přenocování. "Vidíš něco?" zeptala se Tanja. "Nic. A ty?" křikl přes šířku celé ulice.

Cestou míjeli nespočet vyhořelých domů. "Teda, tohle mohlo být parádní město…" prohlásil Petr. Nějakou dobu procházeli městem, když Petr zaslechl nějaký šum v jednom z nezbořených domů. "Slyšíš to?" zeptal se tiše Petr. Tanja přikývla a zamířila k domu, odkud zvuky vycházely. Petr ji však jemně, ale rozhodně chytl za rameno: "Neblbni, posledně ses do bojů připojila a jak tě zřídili." Tanja se však zamračila: "Kdybys mě tam nevyrušil, tak bych… hele, zapomeň na to. Jdu tam s tebou ať chceš nebo ne. Nebo snad nesouhlasíš?"

Opatrně se blížili k vypáčeným dveřím. Petr potichu vytáhl meč a připravil ho k boji. Postupoval velice opatrně, ale stále nic neviděl. Když stál kousek od dveří, uvědomil si, že dýchá hlasitě a nepravidelně. Jak může zůstat neprozrazen, když tady téměř křičí? Přesto doufal, že zůstane skryt za hradbou hluku, který pocházel zevnitř. Malými krůčky postupoval vpřed, když se zpoza zdi na něho vrhnul: "Co jste zač?" Petr opět ucítil studený kov na krku. Co ho překvapilo, byla skutečnost, že to je nějaká bojovnice. Že by tady byly pouze ženy ve zbroji? A co pořád proti němu mají? Než ale stihl jakkoli zareagovat, dostavila se na scénu Tanja. Prudkým výpadem srazila bojovnici k zemi a bleskurychle ji odzbrojila. "Tak opačně: co jsi zač?" křikla Tanja. Bojovnice byla oblečena v železné zbroji s poměrně dekorativním vzorem. Její dlouhé rusé vlasy ji dosahovaly až do pasu a vlály v průvanu. "Já," řekla bojovnice zmateně, "říkají mi Justicie. Jsem členkou královy gardy. Promiňte, já myslela, že jste ti z druhé strana…" Petra napadlo, že tím nejspíš myslí černé rytíře. "Fajn, my mysleli totéž." pousmál se Petr. Tanja tedy pustila Justicii, ale přesto na ní dávala velký pozor. Petr se po chvíli zeptal: "Fajn, a kam míříš?" Justicie se zamyslela a pak tiše pravila: "Mířila jsem na jih k hradu Thewswoodu."

Slovo dalo slovo a všichni tři obsadili poměrně stabilní budovu, kde hodlali přespat. Petr, ačkoli se přes den snažil odpočinout si, cítil se unaveně. Přesto si opět sedl před dveře, aby zajistil bezpečnou noc. jenomže po chvíli se ve dveřích objevila Justicie: "Co tady děláš?" zeptala se přátelsky. Petr se na ni usmál: "No, dávám pozor, abyste mi neutekly… ba ne, hlídám příchozí, aby nám nedělali problémy." Následovala chvilka ticha. "Víš co? Vypadáš dost unaveně," řekla nakonec Justicie, "běž si lehnout, já na vás dohlídnu." Petr měl docela radost, že se konečně vyspí.

další kapitola

Zpět