Ráno je všechny probudil divný šum. Ačkoli byl Petrovi povědomý, stále si nemohl vzpomenout, z čeho ten zvuk pochází. Rychle vstal a společně s Tanjou vyběhli ven. "Tak už jste vzhůru?" přivítala je Justicie. "Ani nevíš, jak jsem rád, že to jsi ty a ne ti druzí…" Justicie se usmála. "Kam půjdeš teď?" zeptal se Petr. Justicie ukázala směrem na jihojihovýchod: "Nejkratší cestou k Thewswoodu a budu se modlit, abych přežila. Vy tam míříte taky, ne?" Tanja se vložila do řeči: "Jo, taky. Nechceš se připojit? Třeba se nám pocestuje lépe." Bojovnice se usmála a souhlasně kývla hlavou: "No, jestli proti tomu nebudete vy dva nic mít, tak se ráda přidám ke komukoli, kdo má alespoň trochu ušlechtilé názory. Snad alespoň jeden z nás zabije toho padoucha - a nemusím to být já."

Tanja naskočila na koně: "Tak jedem, ne?" Petr chtěl jít pěšky, protože nechtěl, aby Justicie šla pěšky sama. Jenomže ta stále nešla. "Justicie, jedeme!" křikl za ní Petr. V tu chvíli se objevila ve dveřích s vaky jídla: "Nebo chcete tady tohle všechno nechat?" Petr se usmál. Během chvíle byl i druhý kůň obtěžkán vaky jídla a všichni tři se vydali na cestu.

"Nechceš taky naskočit?" nabídla volné místo na koňském hřbetě Tanja. Petr se usmál: "Ne, po včerejšku se raději projdu. Obdivuji tě, že na tom můžeš sedět ještě druhý den." Obě bojovnice se zasmály. No jo, dobře. Na tohle není zvyklý, ale kdyby oni jeli pár dní tramvají! To by mohla být zajímavá podívaná! napadlo Petra.

Cesta ubíhala svým líným tempem a Petr i Tanja naslouchali příběhu, který jim vyprávěla Justicie. Vyprávěla, jak se stala členkou královy gardy, líčila i boje v královském hradě, kde museli s obětováním vlastních životů umožnit králi útěk a poté i svůj šťastný útěk a své cestování po kraji.

"Pozor!" vykřikla Justicie a ukázal ta sebe. Zbylí dva bojovníci se rychle podívali, jakéže nebezpečí se na ně blíží. Přímo na ně se řítil ohromný rudý drak. Aniž by si ho jakkoli prohlíželi, rychle se rozutekli do stran tak, aby se mu vyhnuli. Drak je jen těsně minul a dopadl na zem, která se následně otřásla. "Fajn, tak tohle nám tady ještě chybělo!" zaklel Petr. Tanja se na něho usmála. Ještě stále ji zdobila rudá květina, ačkoli již nebylo potřeba, aby tolik odváděla pozornost od jejího obličeje. Ještě stále byla trochu potlučená, ale přesto už vypadala mnohem lépe. "Co s ním?" zeptal se Petr. Netušil, jestli ho dorazit, nebo jestli ho nechat žít. Než se mu ale dostalo odpovědi, trhla s ním Justicie: "Na draka zapomeň, ten nám nic neudělá. Zatím. Támhle se blíží větší problémy." Petr se podíval směrem, kterým bojovnice ukazovala. Přímo k nim se blížila skupina asi pěti rytířů. "Hej, lidi. Zachraňte se, já se o ně nějak postarám. Petr si všiml veliké jizvy v drakově hrudi. Když se pětice rytířů přiblížila, jeden z nich vykřikl: "Pusťte nás na toho draka a nic se vám nestane!" Tanja se na Petra nejistě podívala: "Co plánuješ?" Do debaty se připojila i Justicie: "Jestli je pustíme, tak je po tom drakovi. A jestli je nepustíme…" Netušila, jak by případný boj dopadl. "Hele," přišel Petr s řešením, "ten drak řekl, ať zmizíme, že se o ně postará…" V očích Tanji se objevila nejistota, jakoby ji vadilo, že hodlá nechat draka napospas těmhle zabijákům draků. "…tak si myslím," navázal Petr, "že nebude patřit k těm ‚špatnejm'. Takže bychom mu mohli zkusit pomoct. Jiný návrh?" Nejprve se podíval na Tanju a hned poté na Justicii. "Tak jdeme na to." zavelel Petr a poté křikl směrem k rytířům: "Je nám líto, ale draka vám vydat nemůžeme. A teď vás žádám, abyste nás nechali být a odešli v míru."

Jakoby slovo ‚mír' bylo rozbuškou, vrhli se všichni rytíři proti trojici dobrodruhů. Petr rychle vytasil svůj meč a zaujal obranné postavení. Tanja, stojící po jeho pravici, vytasila dýku a připravila se čelit útoku. Justicie po jeho levé ruce vytasila meč a rychle se skryla za svůj štít. První dva drakobijci se vyřítili proti Justicii a jeden zamířil proti Tanje. "Tak fajn, jenom dva! Tak pojďte, srabi!" dodával si odvahu Petr. Jeden z jeho protivníků byl oblečen v brnění z dračí kůže, která se na první pohled zdála být docela odolným materiálem. V rukou držel ostrý hák na dlouhé tyči. Druhý jeho protivník se na tuto výpravu kupodivu oblékl do medvědí kůže. Jeho zbraň nevypadala tak nebezpečně, ale Petr věděl, že podcenit nepřítele je osudová chyba - chyba, kterou člověk udělá jen jednou. Po jeho levici se rozpoutal boj. "Pojďte!" křikl na ně Petr. Bojovník s hákem, se vyřítil proti němu, zatímco ten druhý vyčkával, aby mohl Petrovi padnout do zad. Ale on to věděl a dával si na něho pozor. "Ty, být mrtvý!" vykřikl jeden z lovců draků. Petr s úsměvem zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. ‚Kopiník' se proti němu rozeběhl za doprovodu hlasitého bojového pokřiku. Petr těsně před jeho kopím uhnul a pro jistotu se kryl mečem. Poté ho ještě udeřil do zad. Rychle se otočil a přemístil tak, aby měl oba protivníky stále na dohled. Druhý z nich vytasil lesklý nůž a vrhl jím po Petrovi. Tentokrát minul. Kopiník se postavil proti Petrovi a rozmáchl se proti němu hrozivě vypadajícím hákem. Petr se prudce sklonil, aby se mu vyhnul a poté provedl rychlý výpad. Během něho se mu podařilo zarazit meč protivníkovi do boku. Nejprve se jím snažil pořádně zaviklat, aby mu způsobil ještě větší zranění, jenomže to už se jeho protivník připravoval k dalšímu útoku a tak se Petr rozhodl pro ústup. Několika rychlými kroky se pokusil dostat se mimo jeho dosah. Jenomže tam narazil na muže ozbrojeného dlouhými vrhacími noži. Petr k němu byl otočen zády a tak nemohl efektivně zaútočit. Přesto se pokusil proti němu namířit meč. Nezasáhl ho, ale alespoň si získal čas, protože jeho současný protivník se pokusil vyhnout se meči. Jenomže velmi krátkou chvíli poté už mohl zaútočit svými noži. Tentokrát byla výhoda delší zbraně na jeho straně a on ho hodlal zneškodnit dříve než mu začne dělat problémy kopiník. Ale právě nyní se prokázaly schopnosti jeho protivníka. Ačkoli měl v rukou dva nože, které na délku nedosahovaly ani poloviny meče, nedovolil Petrovi zaútočit mu přímo na tělo. Vypadalo to, jakoby byl s těmi noži srostlý. Rychlým pohledem překontroloval situaci na bojišti: Tanja nemilosrdně řezala do lovce draků, až mu ho bylo líto a Justicie už také bojovala jenom s jedním. Jenom Petr stále nedokázal zasadit soupeřům nějakou pořádnou ránu. Stále kolem sebe mával mečem a snažil se nedát protivníkovi jedinou šanci na útok. Celkem se mu dařilo držet ho v bezpečné vzdálenosti, když ucítil bolest v pravém boku. Rychle se otočil. Teprve nyní si uvědomil, že nechal kopiníka, aby mu vpadl do zad a zaryl mu hák do boku. Naštěstí to bylo pouze škrábnutí. Jenomže tím se dostal do potíží majitel háku, protože ho nemohl dostat ven, aby mohl znovu zaútočit. Jeho chyba byla náležitě potrestána. Petr se rozmáchl ze všech sil a jediným úderem mu uťal hlavu. "Tady končíš!" usmál se na něho Petr.

Naštěstí si včas vzpomněl na svoji poslední chybu. A tentokrát ji nehodlal opakovat. Rychle se otočil. Akorát včas, aby výhružným pohybem meče přinutil svého posledního protivníka zastavit a stáhnout se. Kdyby se Petr včas neotočil, už by měl oba protivníkovy nože v zádech. Prudce se rozmáchl, jenomže jeho protivník se včas sehnul tak, aby se meči vyhnul. Následoval stejně prudký útok z druhé strany. Tentokrát nebylo kam se skrýt a proto se pokusil vykrýt úder svými dýkami. Jenomže mohutný meč by v tu chvíli nezastavila ani pořádná buková větev. Drakobijce odlétl zpět a dopadl na tvrdou zem. Než stačil jakkoli zareagovat, stál nad ním Petr a ten jeho činnost drakobijce ukončil navěky. "Je někde potřeba další síla?" křikl po bojišti. Jenomže Justicie svého protivníka tlačila do kouta a její výhře už nemohlo téměř nic zabránit. Podíval se tedy ještě na Tanju. Jenomže i ta už pomalu ukončovala svůj souboj. "Au, to je… sakra…" ozvalo se kdesi za Petrem. Ten se rychle otočil, aby zjistil, kdo to je. Teprve nyní si uvědomil, že jednoho z těch drakobijců nezabil, ale pouze omráčil. "Fajn, co jsi zač?" křikl na něho, když se k němu přiblížil. "Já," řekl drakobijce, "já jsem Amer z Jižních Fjordů. Ale víc ze mě nedostaneš!" Petr se na něho podíval: "Jak chceš, ale nejprve mi řekni, proč jste ho chtěli zabít!" Amer se na něho podíval, zkroutil tvář bolestí a řekl: "Nic víc!" Poté Amer náhle vytáhl odkudsi dýku a bodl si ji do srdce. Nyní měl Petr dost času a proto se pustil do vyndávání háku ze svého brnění. Kupodivu, nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Když už mohl hák pohodit na zem, bylo dobojováno…

další kapitola

Zpět