Petr si unaveně sedl a ani mu nevadilo, že sedí kousek od místa, kde leží mrtvola. "Moc vám děkuji." ozval se za ním drak. Petr rychle vyskočil na nohy a všichni tři zamířili k drakovi. Bylo na něm vidět, že na tom není nejlíp. "Proč tě chtěli zabít, draku?" Drak se otočil hlavou k nim a začal vysvětlovat: "No, vypátrali mě v mém brlohu černí rytíři a napadli mě. Draci jsou mírumilovní, ale když na mě šlo dvacet vojáků a chtěli mě zabít, tak jsem se musel bránit. Jenomže ani ne dva dny nato mi do brlohu vlezlo tohle. Jak rád bych Černého rytíře…!" Drak nedokončil myšlenku. Sice na něho měl šílený vztek, ale na druhou stranu, drak nikdy nezabije člověka, pokud to není v sebeobraně. Justicie se usmála: "No, zrovna míříme pro pomoc k hradu Thewswoodu…" záměrně nedokončila myšlenku, aby dala drakovi možnost zamyslet se nad tím, co má na mysli. Drak se zamyslel a na jeho úsměvu bylo vidět, že začíná chápat: "A vy myslíte, že kdybych šel s vám, tak by naše šance uspět byly větší. Chápu?" Všichni tři téměř současně kývli. "Dobrá," řekl drak, "a neříkejte mi ‚draku', mám své jméno. Říkejte mi Drago, jo?" Petr se na něho usmál: "Dobře, já jsem Petr a tohle je Tanja a tohle je Justicie." Drak se na obě bojovnice usmál. "Nasedat, děti, je čas vypravit se na dlouhou cestu." řekl s úsměvem. Než Petr stihl jakkoli zareagovat, drak se několika kroky vzdáli o několik metrů. Přesto za ním Petr křikl: "Drago, řekl ti už někdy někdo, že jsi celkem veselá kopa?" Drak se zasmál: "Mnohokrát, ale tu už je několik stovek let…"

Než se vydali na cestu, objevili koně, na kterých přijeli lovci draků a okamžitě se rozhodli je využít. Cesta se táhla od horizontu k horizontu a stále neměla konce. Protože všude kolem nich nebylo nic než černá spálená tráva, přinutil Petr koně, aby zrychlil, aby dohnal Tanju. "Tak co, jak se jede?" zeptal se. Tanja se na něho podívala a usmála se. "No, už abychom tam byli. Ale jinak to není nejhorší." řekla tiše. Petr se rozhlédl kolem po pusté krajině. Po chvíli se zeptal: "Jak vlastně vypadala tahle země dřív, než z ní udělali tohle?" Tanja se zamyslela: "Nevím, já nejsem odsud, ale co jsem slyšela, tak tohle bylo jedno z nejhezčích míst v království. Dříve tu bylo množství léčivých pramenů, ale dnes z nich jsou jen jedovaté gejzíry a tmavé potoky." Petr se pokusil představit si, jak to tu mohlo vypadat. "No," řekl nakonec, "a tam, odkud pocházíš, jak ta země vypadá?" Následovalo ticho, které přimělo Petra popřemýšlet nad nastalou situací. "No," řekla po chvíli, "naše vesnice leží na jihu. Taková malá země, pár vesnic a mnoho šťastných lidí. Ti, kteří k nám přišli z jiných zemí říkali, že to musí být ráj." Petr se usmál. Jak mu to Tanja líčila, měl pocit, že to musí být opravdu ráj. Ještě nějakou dobu si povídali, když se před nimi objevila - jako nějaký přelud - vysoká hora, celá pokrytá zelenou trávou. "To je nádhera." vydechl nadšeně Petr. Okamžitě na to zareagovala Justicie: "Jo, už jsme z toho venku." Nyní se před nimi nacházelo hluboké údolí, ohraničené vysokým útesem. "Jo, ale to údolí nám může pěkně zkomplikovat cestu," ozvala se Tanja, v tu chvíli bílá jako stěna. "Jo," řekl svým hlubokým hlasem Drago, "jestli se na něm uvolní pár kamenů, může nás to zavalit jako nic." Drago měřil něco přes dvanáct metrů a na výšku dosahoval možná tří metrů. Přesto na něm bylo vidět, že si není jistý tím, že by to mohl přežít. Následovalo ticho, které nakonec přerušila Tanja: "Jo, ale jestli zůstaneme tady, tak nic neuděláme." Všichni čtyři se vydali na svoji cestu. Jak před nimi rostl ostrý skalní masív, Petr pociťoval stále rostoucí nervozitu. "Teda, shora vypadaly mnohem menší…" pronesla nejistě Tanja. Přesto se nikdo z nich neodvážil zastavit. Pomalu projížděli mezi vysokými kamenitými svahy. Jako první jel Petr, následován Tanjou a Justicií. Drago se opatrně vznesl a kroužil nad nimi. Petr mu v tu chvíli i záviděl. Na rozdíl od nich ho totiž nemohly padající kameny zastavit. "Neslyšíte nic?" zeptala se tiše Tanja. Petr měl pocit, že vždy, když se něco děje, je právě ona tím, kdo je všechny varuje. Nebo že by to všechno přivolávala? Ale vždyť to je přece úplná blbost. Rychle se rozhlédl, když si všiml několika velkých balvanů, které dopadly kousek za nimi a roztříštily se na mnoho malých střepin. "Rychle!" zavelela Justicie. Všichni okamžitě přinutili své koně k trysku. Koně pádily, seč jim síly stačily. Netrvalo dlouho a údolí se začalo rozšiřovat. "Už jsme skoro venku!" zajásal v duchu Petr.

Jenomže v tu chvíli se jeho kůň prudce zastavil a Petr měl co dělat, aby z něho nepřelétl přes jeho hlavu. Teprve nyní si toho všiml: před nimi stálo mohutné monstrum vysoké na výšku mělo možná tři metry a na šířku by vydalo za dva pořádně urostlé muže. "Stát!" vykřiklo monstrum. Petr doufal, že se co nejdříve objeví někde i zbytek družiny. Dobu přemýšlel, co teď. "O co jde?" zeptal se nejistě. Na jednu stranu doufal, že vše vyřeší mírovou cestou, ale na druhou stranu mu připadalo toto řešení naprosto nereálné. Náhle si nebyl jistý, jestli by nebyl raději, kdyby se věc vyvinula v boj. "Vy nemoct jet dál." řeklo pevně monstrum. Nyní, když Petr nabyl dojmu, že boj nenastane v blízké době, pořádně si ho prohlédl. Tedy, ne že by na něm bylo něco k pokoukání, ale přesto chtěl vědět, co se mu snaží znemožnit jízdu. Připadalo mu to jako pořádně nadopovaný kulturista nadprůměrných rozměrů s lebkou možná nějakého prapředka lidí. Jeho kůže měla prapodivný odstín šedé barvy. "Vy muset tady zůstat, dokut Abbyx nebýt zde." Petr se rozhlédl. Jestli je ten Abbyx nějaký kat nebo zámečník v hladomorně, tak cesta odsud povede přes ostrý meč. "Kdo je Abbyx?" zeptal se nejistě Petr. Monstrum se usmálo: "Abbyx můj bratr. Já Abbax. On bagrista. On muset kameny z cesta odbagrovat." Petr se zamyslel, to má tohle všechno znamenat. Proč bagrovat kameny v cestě? Rychle se ho na to zeptal. Abbax se na něho nedůvěřivě podíval: "Dnes padat móóc šutr. Cesta nedá projet. Nejdřív Abbyx bagrovat, kameny pryč, pak vy projet. Chápat?" Petr se usmál a souhlasně kývnul. Tak fajn, takže nakonec to není žádný padouch. "Já muset jet… teda, musím teď dojet pro své přátele, kteří jedou za mnou." řekl Petr, ale sotva se otočil, uviděl blížící se jezdkyně. "Vy všichni mohli spát v dům Abbax. Ne moc pohodlí, ale žádná déšť. Mít krb - hodně topit, ne zima." tenhle Abbax si pomalu ale jistě získával Petrovy sympatie.

Když se zbylé dvě jezdkyně přiblížily na dohled, všiml si Petr, že Justicie podpírá Tanju. Rychle k nim zamířil: "Stalo se něco?" Tanja se usmála, když poznala jeho hlas: "Ale nic, spadl na mě kus kamene, tak mě to trochu majzlo." Ačkoli o tom mluvila jako o ‚nějakém malém škrábnutí', bylo na ni vidět, že musela dostat pořádnou pecku. "Buďte bez obav, cesta je sice zatarasená, ale sehnal jsem nám nocleh u jednoho moc roztomilého chlápka, určitě se vám bude líbit." Tanja v tu chvíli zavětřila nějakou zradu a tak se na něho podezíravě podívala. "No," řekl nejistě Petr, "je tak trochu podivín, ale jinak mi připadá jako sympaťák…" Justicie se usmála - zřejmě také vytušila, že v tom bude nějaký háček. "Tak co je s ním?" zeptala se nakonec. Petr jim jen naznačil, ať ho následují. Když se přiblížili k chatrné kamenné chatrči, strčila Tanja do Petra: "Tohle je ten tvůj ‚sympaťák'?" Ale přesto se na něho přátelsky usmála. "Teda, že budeme nocovat u šedého trolla, to by mě nikdy nenapadlo." řekla překvapeně Justicie. "Já vítat dobří pocestní. Vy rádi přespat v mé sídlo." přivítal je Abbax. Justicie na něho přátelským tónem zavolala: "Taky tě zdravím. Budeme velice rádi, když budeme moci ve tvém sídle přenocovat." Troll nejprve přivázal koně za chatrč a poté je zavedl dovnitř.

Místnost byla vybavena účelně a jediné, co v ním vypadalo jako nějaký zdobný artefakt, byl jakýsi dřevěný ornament. V jeho středu se nacházelo zvíře podobné draku, okolo něhož se stáčelo několik nápisů. "To být náš symbol. Symbol šedých trollů, kteří hlídají průsmyk. Naše práce moc důležitá, mi nesmět zklamat." Tanja si setřela pramínek krve, který se ji spustil z čela. "A na co dohlížíte?" zeptal se se zájmem Petr. Troll ukázal směrem ven: "My hlídat, že průsmyk bezpečný. Žádné zlo nesídlit v průsmyk. Ale nyní my mít moc potíž. Jeden konec mít Černý rytíř a druhý mít král Alman. Často ti jedou tam a ti druzí zase tam. Oni ale jezdit s armáda a jeden troll je nezastavit. A když nikdo nejet, tak tady padat šutry. A než já sehnat bagr, den fuč a pak den fuč než bagrista udělat průsmyk čistý. Když vy být unaveni, tam dveře do místnost pro hosti." Petr už měl pomalu plné zuby jízdy na koni a proto se rozhodl, že půjde spát. Připadalo mu, že ostatní přišli během chvíle. "Teda, to byl den." vyřkla Tanja a padla na zem vedle něho. "Je dneska příšerně unavená." okomentovala to Justicie. Petr se natáhl a tiše zavolal Justicii: "Myslíš, že tomu trollovi můžeme věřit?" Justicie se zamyslela a pak tiš odpověděla: "No, většina trollů je menší než tenhle, ale je pravda, že jsem ještě nikdy žádného šedého trolla neviděla. Sice se tváří jako sympaťák, ale kdo ví. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo střežil tenhle průsmyk, ale těžko říct. Od dob, kdy se tu objevili černí rytíři se tu mnoho věcí určitě změnilo. No, radši bych si na něho dala pozor. Vezmu si hlídku a až budu končit, tak tě vzbudím. Jo?" Petr kývnul. Vůbec netušil, co se může stát. přesto si udělal pohodlí a pokusil se usnout.

další kapitola

Zpět