Když se dostali až na konec průsmyku, otevřelo se před nimi zelené prostranství. A opravdu se na jednom jeho kraji vinul křišťálově průzračný potok. Petr rychle doběhl k němu a ponořil do vody celou hlavu. "To je nádhera!" vykřikl, když veškerou jeho únavu spláchl vodní proud. "Za támhletěmi horami být Thewswood," řekl Abbax, "ale já vědět moc dobrá: my nejít k hrad." Všichni zamířili k potoku, aby se smočili. Petr měl pocit, že ta voda má nějakou zvláštní sílu, která mu dodává energii. "To je úžasné!" zajásala Justicie a skočila po hlavě do malého jezírka, které se nacházelo jen kousek proti proudu. Dokonce i Abbax se nerozmýšlel dlouho a také se smočil v ledově studené vodě. "Drago," křikl Petr směrem ke břehu, "pojď se také na chvíli smočit a osvěžit se." Ale drak se jen líně natáhl na zemi: "Kdepak, nám drakům voda nedělá dobře. My raději sopky, ale tady nejsou… ale na východě - tam to je nádhera. Teda, kdysi to BYLA nádhera."

Slunce už dosáhlo vrcholu své nebeské cesty, když už měli všichni té svěží koupele dost. Vylezli tedy na břeh a jakmile to bylo možné, pokračovali ve své cestě. "Jak dlouho jsem byl… nebo nebyl…" zeptal se Petr. Ačkoli přepokládal, že byl v kómatu, nevěděl, jak to říci správně, aby mu rozuměli tihle bojovníci. "Dobrý den a půl." řekla Justicie. Ještě nějakou dobu šli, když se před nimi objevil nějaký tábor. "Opatrně," zavelel Petr, "možná by ses měl držet vzadu, Drago." Petr nevěděl, co jsou obyvatelé tábora zač, ale věděl, že ať to jsou přátelé nebo nepřátelé, na draka by se vrhli tak jako tak. A pokud to opravdu jsou přátelé, nemůže je nechat zabít Draga, ale ani opačně by to nebylo o moc lepší. "Stůjte!" křikl na ně mužský hlas zpoza stromu. "Tak a teď opatrně!" zašeptal Petr. "Co jste zač?" pokračoval přísný hlas. "Jsme bojovníci a pouze tudy procházíme." odpověděl Petr. Ačkoli měl strach, snažil se ho potlačit, aby to nikdo z jeho hlasu nepoznal. "Ze severu, z jihu nebo ze středu?" pokračoval hlas ve výslechu. "Co teď?" špitl Petr na zbytek družiny. Do hovoru se vložila Tanja: "Přicházíme z města zvaného Venue a…" Jenomže to už je opět přerušil onen hlas: "Z Venue! Sever, jih nebo střed?" Petr už začínal mít plné zuby tohoto nesmyslného výslechu: "Přicházíme z daleké cizí země." Do hovoru se přidal další hlas: "Tu ženu uprostřed znám! Je to jedna z bojovnic královy gardy!" náhle se zpoza stromů všude kolem nich objevilo možná dvacet mužů v ocelové zbroji. "Je mi velice líto, že jsme naše setkání začali takhle, ale musíme být opatrní. Jsme rytíři ‚Králova stolu'. Nevěděli jsme, co jste zač a dnes musíme být opatrní všichni." Rytíř ještě nějakou dobu vysvětloval, jaké nástrahy všude kolem na lidi číhají, když jeden z rytířů nevěřícně vykřikl: "To je ona!" a ukázal na Tanju. Napětí, které v předchozích pár minutách opadalo, se náhle prudce zvýšilo. "Jo, je to ona!" vykřikl další. "Co je zase tohle?" zeptal se nejistě Petr. Měl pocit, že by bylo nejlepší, kdyby je zabili na místě a zakončili to hned. "To snad ne! Vždyť to je přece ona," vykřikl muž ve zlaté zbroji, který pravděpodobně vedl celou skupinu, "vždyť to je sama princezna Jižní říše!" Všichni rytíři začali jásat. "Co tom má znamenat, Tanjo?" vytřeštil oči Petr. Jenomže stejně nevěřícný pohled na ni upřela Justicie. Ale Tanja mlčela, jakoby oněměla…

Petr byl toho všeho řádně zmatený. Jenomže než Tanja stihla podat svým spolubojovníkům jakékoli vysvětlení, odvedli je rytíři Králova stolu do svého tábora. "Nevím, jestli jste, pane, o našem řádu slyšel," začal hovor Marcus, vůdce rytířů, "ale jsme něco jako králova druhá linie. Hned za jeho gardou…" a poté následovalo dlouhé líčení celé historie tohoto řádu. "Ale vás spíš bude zajímat naše přítomnost, nemám pravdu?" Petr souhlasně kývnul. Marcus tedy začal s novým příběhem: "Bylo to asi minulý týden, když do králova hradu přišla zpráva, že se černí rytíři dostali až k průsmyku. Král moc dobře věděl, že jejich útoku bude čelit hrad Thewswood a protože nikdo z jeho vlastníků - tedy nikdo z vašeho rodu - nebyl poblíž, aby velel jeho obraně, poslal král nás všechny sem, abychom pomohli hájit hrad. Jenomže jich bylo příliš mnoho a jejich vůdce ovládá černou magii. Z původních pěti set nás přežilo… možná dvacet. A tak jsme se uchýlili tady. A naše budoucnost? Není…" Petr se podíval na mladého rytíře. "To mi je líto. V průsmyku je další jízdní armáda, ale zastavili se, protože mají zasypanou cestu." Do řeči jim skočil Abbax: "Oni nyní stát, ale brzy jet dál. My mít čas jen dva dni… možná tři." Marcus zbělal: "Zatím provedli jen jeden útok a jenom my přežili. Jestli přijde druhý útok, tak se dostanou až ke královskému paláci…" Jenomže to se do hovoru vložila i Justicie: "No, asi vás zklamu, ale asi před dvěmi týdny tam zaútočilo možná třicet rytířů… král hrad opustil a já jako jediná gardistka přežila." Kdyby byla ještě bělejší barva než bílá, určitě by se objevila v Marcusově tváři. "Je zle…" špitl. V tu chvíli se za nimi objevil Drago: "Koukám, že to jsou přátelé. Rád bych si také popovídal…"

"Není nějaká možnost, jak zastavit toho jejich vůdce? Toho Černého rytíře?" zeptal se Petr nejistě. Marcus, který již pomalu získal svoji barvu, se na něho podíval: "To nejde. On je mocnější než náš bůh. Kdyby nebyl, tak ho bůh zastaví…" Petr se na něho zamračil: "Víte, kde má sídlo?!" Aby Marcus určitě promluvil, dupnul Drago, až se země otřásla. "Jo," začal koktat Marcus, "víme. Sídlí… na se- sever o- odsud… a- ale nik- do se ta- tam ne- neodváží. Je moc moc- mocný a zlý…" Petr znejistěl, přesto se snažil udržet si chladnou hlavu: "Fajn, já se tam vydám se svojí družinou. A vy se připravte na další útok, až přijde. Do té doby se ale určitě uvidíme." Poté se podíval na ‚svoji družinu'. Všichni byli v obličejích bílí. jenom růže, kterou dal Tanje, zůstala zdravě červená. "Dobře, zítra vycházím. Kdo chce, ať jde se mnou. A ten zbytek se může připojit k Marcovi a nebo se vrátit."

další kapitola

Zpět