Petr vstal velmi pozdě. Nikam nepospíchal, protože věděl, že následující den bude velmi namáhavý a nebylo by nejlepší, kdyby uprostřed boje padl únavou. Jaké ale bylo jeho překvapení, když uviděl Tanju, Justicii a Abbaxe a ještě další dva rytíře, jak živě o něčem diskutují. "Za krále a pro čest!" vykřikl jeden z rytířů. Totéž vykřikl i druhý rytíř a všichni bojovníci jeho družiny, stojící v kruhu. Petr vstal a prohlédl si meč a štít, jestli jsou v dobrém stavu. Teprve poté zamířil ke skupině debatujících bojovníků. "Jdeme do toho s tebou." oznámila Justicie. Okamžitě na ni navázal jeden z rytířů: "Marcus říkal, že pokud neusměješ, nebude šance hrad ubránit. A když uspěješ, tak ne dvou rytířích nesejde, takže jsme ti k službám. Marcus nám řekl, kde se nachází sídlo Černého rytíře. Nebo alespoň takhle to tvrdí nějaký Magiq, nebo jak se jmenuje."

Šli dlouho, než se dostali k temné zřícenině jakéhosi hradu. "To je ono." řekl jeden z rytířů. Druhý se podíval tím směrem: "Jste blázni, že si troufáte tam vejít. Jestli nemáte nic proti, budeme vás krýt zvenku." Petr zpozoroval, že nemají odvahu vejít do tohoto ‚strašidelného domu'. "Dobře, tak nás kryjte odsud. Budeme hned ve větším bezpečí." řekl nakonec. Zamířili ke dveřím, ale než je otevřeli, připravili si své zbraně. Petr sáhl do míst, kde očekával kliku. "Ty mě pustit, já otevřít." Řekl po chvíli ticha Abbax. Podal mu svoji sekeru a postavil se přede dveře: "Sezame, otevři se!" křikl a prudce vyrazil proti dveřím, které se následně rozlétly: "Já moc šikovný, mě žádné dveře neodolat." Popadl svoji sekeru a zamířil doprostřed haly. Ta svými rozměry mohla soupeřit s chalupou bohatšího měšťana, ale přesto ji osvětlovaly pouze čtyři louče. "Nemá někdo tuchu, co nás tady může čekat?" zeptal se tiše Petr. "Nic pěkného." odpověděla Tanja. Petr se tlumeně zasmál: "Díky, to mě fakt uklidnilo… Vezmi louči a budeš nám svítit, jo?" Souhlasila a během chvíle se vrátila s jednou z loučí. "Kudy teď?" zašeptala Justicie. Petr se rozhlédl: kolem nich byly troje dveře. "Fajn, tak třeba tyhle." řekl bez dlouhého rozmýšlení a zamířil k dveřím úplně vpravo. Když otevřel dveře, vzpomněl si na ‚zlatou střední cestu'. Jenomže už bylo rozhodnuto a on nechtěl budit dojem člověka, který nejdřív koná a pak přemýšlí. Jenomže u tohohle se nadá myslet. A navíc: kdo ví, že majitel tohohle zbořeniště používá toto pravidlo. Chodba byla temná a jediná louče evidentně nestačila na to, aby osvětlila všechno.

Před nimi se objevili další dveře. Petr v naprosté tichosti vydal příkazy. Abbax zaujal místo naproti němu a Tanja za podpory Justicie otevře dveře. Naznačil, aby se bojovnice u dveří pustily do díla. Dveřím se ale moc nechtělo a navíc při tom neskutečně vrzaly. "Ticho!" zavelela Justicie a otočila se zády ke dveřím: "Něco je v chodbě." Petr se podíval tím směrem, ale v té tmě nic neviděl. Rychle naznačil, aby otevřeli dveře. Do místnosti vstoupil jako první. V místnosti se něco nacházelo, ačkoli to zatím nikdo neviděl. Petr si vzal rychle i štít, aby se měl za co skrýt. Za ním do místnosti vstoupila Tanja a Abbax. "Tady něco být." ozvalo se od dveří a poté to ještě několikrát zopakovala ozvěna. Tohle bude zajímavé, až na ně něco vyskočí. Jestli ta ozvěna bude takhle řádit, tak nebudou mít ani ponětí, odkud se to řítí. Když vstoupili do středu místnosti, ozvalo se děsivé zahoukání, opět následované děsivou ozvěnou. "Bacha!" zavelel Petr. V tu chvíli se stěny místnosti daly do pohybu a zamířily přímo proti nim. Netopýři! Napadlo Petra. A taky že jo. Rychle si zakryl obličej štítem, aby si uchránil oči před stovkami vyplašených netopýrů. Všude kolem sebe slyšel jejich pískot a po celém těle cítil jejich doteky. Trvalo nějakou chvíli, než začali odlétat otevřeným oknem. Když už se zdálo, že se situace uklidňuje, ucítil Petr silný úder do štítu, který ho odhodil o pár metrů zpět. "Na něj!" vykřikla v tutéž chvíli Justicie. Následně se rozpoutal boj. Petr se rozhlédl. Všude kolem byla tma, ale přesto se mu podařilo zahlédnout mohutného tmavého bojovníka. V nažloutlém světle louče nebylo možné rozpoznat jeho barvu, ale každopádně to musel být jeden z elitních strážců Černého rytíře, o nichž již kdysi slyšel.

Petr rychle vyskočil na nohy. "To jsi přehnal!" vykřikl a vrhnul se hlava nehlava proti monstru. Svým dlouhým mečem mu bezproblémově projel hrudí. Nyní se k němu mohli přiblížit i ostatní. Strážce dostával jednu ránu za druhou, ale stále se neměl k tomu, aby padl. "Sakra, ty dveře neudržím!" ozval se zoufalý hlas od dveří a během chvilky se z nich vyřítila Justicie. "Je jich na mě moc." řekla omluvně. Hnedka za sebou zabouchla dveře. "Koukám, že tady máte opačnou situaci než já za dveřmi." Petr naznačil ostatním, aby zajistili dveře. Zatím netušil, jak protivníka zastavit, ale věděl, že ho nesmí nechat oddychnout. Sekal do něho, ale stále bezvýsledně. "Chcípni!" zařval vztekle. Rána střídala ránu. "Neudržíme je!" vykřikla Tanja zoufale. Dveře nadskočily, ale díky nepředstavitelné síle Abbaxe se navrátily do původní polohy. Petr mečem vykryl mohutnou ránu, která ho odhodila až ke zdi, jenom kousíček od okna. "Tak znovu…" křikl na něho Petr a postavil se před okno. Monstrum se rozeběhlo proti němu. Petr v posledním momentu uhnul a mečem vykryl protivníkův úder. Poté už nebylo potřeba vůbec nic. Snad jenom zkontrolovat, jestli na zemi zůstal ležet, nebo jestli někam zmizí. Ale ten měl už dost. "Támhle jsou dveře!" vykřikla znenadání Tanja a ukázala ke tmavému rohu místnosti. "Vy jít, já udržet dveře. A když ne, tak je vyhodit z okno. Tak jako pán z Thewswoodu." řekl tiše Abbax. Petr nevěděl, co má na to říct. Je sice možné, že si o něm myslí, že je rytířem tohoto slavného rodu, ale vždyť on je jenom… Na další úvahy už není čas.

"Abbaxi, nezapomeň včas utéct." křikl na něho Petr a poté rychle zamířil do úzkých dveří. "Pojďte!" zavelel Petr. Jako poslední vešla Justicie, která dohlížela, aby se za nimi neobjevil nikdo se zlými úmysly. Petr běžel úzkou chodbou a neustále kontroloval, jestli jsou všichni za ním. Za nimi se ozval úděsný řev, ve kterém všichni poznali Abbaxe. "Mír jeho duši." zašeptal Petr, protože věděl, že to byl trollův poslední výkřik. "Byl to fakt sympaťák, Petře." ozvala se polohlasem Tanja. V tu chvíli si vzpomněl, jak šedého trolla potkal poprvé a ucítil, že se mu do očí hrnou slzy. "Támhle je konec!" zašeptl Petr radostně. Odpovědí mu bylo opět tichý hlas: "Tak opatrně, tady nikdy nevíš…"

Petr si protřel oči, aby viděl co nejlépe. Meč uchopil svojí šikovnější rukou a tou druhou opatrně otevřel dveře. Před ním se otevřela nádherně osvětlená místnost bez jediné pavučiny. V porovnání s temnou chodbou, plnou pavučin, to bylo něco neočekávaného. Z jeho rozvažování ho vyrušilo mírné šťouchnutí do zad. Teprve nyní si uvědomil, že za ním čekají další bojovníci, kteří by se rádi dostali do místnosti, kde by se mohli lépe bránit. "To je… neuvěřitelné!" pronesla Tanja. Zpočátku možná chtěla říci něco jako ‚nádherné', ale to by se sem zřejmě nehodilo. "Fajn, kam teď?" zeptal se Petr. Jenomže odsud vedly ven jenom dvoje dveře: prvními přišli a ty druhé byly zavřené. Všichni tři stáli uprostřed místnosti a přemýšleli, jak dál. "Fajn, tady nic nevymyslíme. Pojďme radši jinam." řekl nakonec Petr a ukázal ke dveřím. "Takže, hurá do nich." křikla Justicie. Petr prudce otevřel dveře a rychlou chůzí zamířil ke schodišti, vedoucímu vzhůru. Jak odhadoval, mohlo by nad nimi být možná pět pater. Ale jestli tam najdou to, co hledají, to už je jiná otázka. Petr bral původně schody po dvou, ale po chvíli zpomalil. Nemusí tam být o moc dřív než ostatní, protože jestli se tam něco semele, tak bude muset dobu bojovat sám. A navíc: tímhle tempem se unaví tak, že po pár patrech neudrží meč.

Když se dostali o několik pater výš, ozval se z nižšího patra divný šramot. "A je to tady." napadlo Petra. Další skupina těchhle strážců. Jenomže tentokrát je čekalo jiné překvapení: sám Černý rytíř. "Fajn, skoncujeme to hned!" špitla Tanja. Petr si nyní uvědomil, že je v rohu schodů sám. Tanja s Justicií byly na druhé straně v opačném rohu. Opatrně se podíval pod schody, aby zjistil, co se tam děje. Černý rytíř nevypadal vůbec hrozivě, ale Petr vytušil, že to tak jen vypadá. "Jen vylez, Thewswoode! Jestli si myslíš, že mě nyní zastavíš, tak jako tví předci před třmi sty lety, tak jsi na omylu. Čas mé nadvlády nadešel a ty se můžeš přidat ke mně!" Petr se pousmál: "Nabízíš mi to jenom proto, že ze mě máš strach, že? Tenhle boj máš prohraný." Jejich hovor se ještě nějakou dobu vlekl, když se Tanja přikrčila a rozeběhla se k Petrovi. Těsně za ní prolétla ohnivá koule. "Co blbneš?" křikl na ni Petr. "Jenom zkouším…" řekla provinile Tanja. Nyní jsou vlastně v patové situaci, napadlo Petra, ale zajisté na to mysleli i ostatní. "Jak dlouho může takhle strašit?" zeptal se Petr. "Nějakou dobu jo, ale moc dlouho asi ne." Zněla odpověď. Petr se usmál. Jestli bude jeho protivník někdy bude muset ‚nabít', tak by mohli získat trochu času k výpadu. "Zůstaň tady a ani se nehni, dokud ti neřeknu. Jasný?!" řekl důrazně Petr a rychle se postavil na nohy. Mírně přikrčený se přesunul ke schodům. "Ses zbláznil?" křikla na něho Justicie. Petr se opatrně narovnal: "A víc toho neumíš?" křikl provokativně Petr. Odpovědí mu byla další ohnivá koule, které se Petr jen těsně vyhnul. Následovalo opět několik provokací, aby rytíře přiměl k dalším útokům. Petra to začalo docela i bavit, ale věděl, že musí být velmi opatrný. Černý rytíř náhle přestal útočit. Petr se pousmál: "Na víc se nezmůžeš?!" Odpovědí mu bylo několik rozpačitých kroků zpět. Toho využil Petr a pomalu se pustil po schodech dolů. Nyní, jak byl přesvědčen, již nemohl jeho protivník útočit na dálku. "Nějak jsi nám zbělal, Černý rytíři." zasmál se hlasitě. Petr šel velmi sebejistě po schodech dolů. Obě bojovnice stále čekaly nahoře. "No, není mi zrovna nejlíp…" hrál svoji špinavou hru Černý rytíř. To vše v Petrovi vzbudilo pocit jistoty. Měl ale pocit, že vše jde až příliš hladce. "Co na mě hraješ tentokrát?" zeptal se nejistě Petr. Černý rytíř se hlasitě zasmál a nataženou rukou namířil na něho. Petr ztuhnul. Nějakým instinktem, který se mu za ten týden tady vyvinul, začal cítit podraz. Přesto stále postupoval pomalým krokem ze schodů. Když byl v jejich polovině, zastavil se. Z kouzelníkovy ruky se v tu chvíli vyřítil ohromný plamen, který začal pálit dřevěné schodiště. Sice plameny Petra minuly, ale okamžitě zamířily k němu. Petr se rozhlédl, kam by mohl zmizet. Jak tak viděl, neměl jinou šanci než seskočit ze schodů pár metrů pod sebe a dopadnout na tvrdou kamennou podlahu. Když se plamen prudce stočil k němu, ani nepřemýšlel, co se může stát. Prostě uskočil, doufajíc, že se poraní co nejméně.

Ještě než dopadl, uviděl Justicii stojící nad schodištěm: "Dohrál's, prevíte!" V tu chvíli vytáhla luk a šíp a bez dlouhého míření vystřelila. Petr sledoval šíp, doufajíc, že tím vše skončí. Šíp svistěl vzduchem… vše viděl jako zpomalený film. Ačkoli věděl, že šíp nemůže letět déle než pár sekund, měl v tu chvíli pocit, že by stihl sníst oběd dříve, než šíp někam doletí. Plamen ustal. Petr se usmál, ale po chvíli si uvědomil, že čaroděj chce zaútočit na Justicie. "Sakra, uhni!" vykřikl Petr zoufale, protože věděl, že to nestihne. A opravdu, z čarodějovy ruky vylétla další ohnivá koule a ta se zaryla bojovnici do boku a způsobila jí nepěkné popáleniny. Šíp se v tutéž chvíli zabořil do kouzelníkovy ruky. Jenomže bojovnice stále stála na svém místě a sebejistě sáhla pro nový šíp. Opět natáhla… a vypustila další šíp. V tu chvíli Petr ucítil bolest po celém těle. Konec letu, přátelé.

další kapitola

Zpět