Když se probral, uviděl vedle sebe popálené tělo. "Ne!!!" vykřikl zoufale a rychle vyskočil na nohy. Ať to je… BYL kdokoli, tohle tomu bídákovi neprojde. Rychle se rozhlédl, kde se bojuje. Ale nikde nic neviděl ani neslyšel. "Kde jste?!" vykřikl. Stále bez odpovědi. Opatrně se podíval na mrtvé tělo, aby se podíval, kdo to je. V tu chvíli si uvědomil hrůznost svého myšlení… Tanju měl rád a nechtěl, aby ta mrtvola byla její. Ale tím pádem jeho přáním je, aby tam mrtvola patřila Justicii. Ale vždyť to nejde! Nemůže si přát ani její smrt. Ohlédl se na zem, aby se už nemusel trápit myšlenkami, které ho doposud trápily. Ale ať se snažil sebevíc, nemohl poznat, čí tělo to je. "Petře!" ozvala se odkudsi Tanja. Petr byl rád, že žije a proto se rozeběhl za ní. Jenomže po tom jeho letu, nebo spíše hlavně po tom jeho přistání, ho bolela noha tak, že se mu chodilo hodně špatně. "Tanjo!" křikl, aby zjistil, kde ji má hledat.

Jenomže než ona stihla odpovědět, přišel na to sám. A to tehdy, když kolem jeho hlavy prolétla dýka. Rychle se otočil tím směrem, odkud útok přišel. Uviděl však Tanju s několika kostlivci namísto Černého rytíře. Vzhledem k tomu, že jich bylo asi pět a v žádném případě neuznávali férovou hru, rozeběhl se proti nim, ačkoli ho při tom koleno bolelo jako čert. Prvním dvěma uťal hlavy jednou ranou a dalším dvěma zatarasil cestu, aby se nedostaly k Tanje. "Jsi v pořádku?" křikla na něho. Petr odpověděl, že v tom není háček. Na takhle malou vzdálenost se mu bojovalo dost špatně a tak se protáhl úzkou skulinkou mezi nimi a odskočil dál od nich. Kostlivci se nemotorně otočili. Jediné seknutí však změnilo jejich osud… na zem se svalilo několik kostí, které hlasitě zaduněly. "Chceš s tím pomoct?" zeptal se Petr, ale teprve pak si všiml, že i ona dobojovala. "Jo, teď by se hodila masáž na ruce, nebo mi upadnou. No, zkus si půl hodiny mlátit do zdi… teč bychom ale měli zmizet. Náš hostitel odešel, tak tady nemáme co dělat." řekla Tanja a usmála se na Petra. Ten souhlasně kývnul a zamířil ke dveřím. Teprve nyní si uvědomil, že vůbec nemá tušení, kde jsou a kudy se dostanou ven.

Bloudili tedy po vlhkých chodbách, nízkých místnostech, když náhle narazili na mohutné dveře, jejichž výzdoba byla nádherná i úděsná. Celé dveře totiž zkrášlovaly plastiky, které vypadaly jako živé. Možná jediným záporem - tedy jediným, kterého si všimli - byla skutečnost, že použitý materiál pocházel z lidí. Kosti, kůže a podobně. "To je hnus…" ohodnotil to po chvíli Petr. Tanja se na něho podívala: "Za výjimečnými dveřmi by mělo být něco super, že?" Petr se na ni pousmál a poté se zamračil na dveře, jakoby je chtěl přinutit, aby se otevřely. Když se chvíli nic nedělo, pokusil se o totéž ručně. Dveře byly neuvěřitelně těžké a tak se otvíraly velmi líně, ale po době se mu podařilo je pokořit a alespoň malinko pootevřít. Akorát tak, aby se jimi protáhl jeden člověk.

Jako první vstoupil Petr. To, co tam uviděl ho naprosto šokovalo. Místnost s vysokým stropem a takovou výzdobou, jakou viděl jenom v knihovně. "To je síla, co?" řekl udiveně. Když ale začal procházet místností, uvědomil si, že se nějak změnila. Nyní už to nebyla ta krásně čistá místnost… na stolech se válely mrtvoly, kterým chyběly orgány a vůbec byly různě zohaveny. "Vidíš to co já?" zeptal se polohlasem. Petr opět ucítil ten pocit, že tohle není obyčejná cimra, ale že tohle je něco víc… ale stále nemohl najít nic, co by jeho pocit potvrdilo. Stále nacházel jen mrtvá těla a pitevní nářadí. Tedy, žádný z těch řezáků nevypadal ani trochu jako lékařský skalpel z jeho světa. "Tímhle se tady operuje normálně, nebo to je jenom tohohle šílence?" zeptal se a ukázal na jeden rezivějící řezák. Tanja kývla a podíval se na něho, jakoby se ho chtěla zeptat, čím by chtěl operovat. Petr měl pocit, že má žaludek až u krku. Dlouho nic nenacházeli, až si Petr všiml několika sudů s jakýmsi černým sypkým materiálem. "Ted, jestli to je to, co si myslím…" pronesl tiše. Tanja se zeptala, co to má být. "Tohle by muselo stačit na pár měst… dones rychle oheň, ale opatrně. Než se stihla vrátit, vysypal trochu toho materiálu na zem. Jeden sud rozsypal po celé místnosti a zbytek se pokusil nahromadit na jednom místě. Když vše dokončil, rozhlédl se a zamyslel se. "Teď by to chtělo asi nějakou památnou větu, co? Tak třeba: Když hostitel odejde bez rozloučení, odejděme také, ale zabouchněme pořádně dveřmi!" Tanja vyvalila nechápavě oči. "Takže, počkej na mě za dveřmi. Hned jsem u tebe." řekl tiše. Když věděl, že jsou dveře volné, pohodil louč mezi sudy. Teď má možná pět minut, než se rozjede ohňostroj. Malá hromádka, kterou si připravil mezi sudy divoce vzplála. Je to ono!

další kapitola

Zpět