Mlha se jako zázrakem rozplynula a on si začal uvědomovat, kde se nachází. Jediné, co zatím věděl byla skutečnost, že jeho pozice je nezáviděníhodná. Ležel na zemi poseté velikými listy, zakryt jinými, které se nad ním skláněly z větví nedalekého stromu. Měl pocit, jakoby měl zlámané všechny končetiny. Jestli jeho konec má přijít, bude to tady, uvědomil si. Cítil se unavený a tak se pokusil usnout… Jenomže se mu zdál opět ten divný sen o umírání a o pomoci, která se pomalu blíží. A opět se těsně před příchodem svého zachránce probudil. Co má tohle znamenat? A co má vůbec dělat? Vždyť jeho šance na to, že ho někdo najde, je minimální. A pokud ho najde, jaká je šance, že mu pomůže? Vždyť tohle je svět plný kdovíjakých živlů… jeho myšlenky na něho uvrhly stín a on si uvědomil, že sám potápí svoji naději. Musí něco udělat! Ale co? Vždyť může být na desítky či stovky kilometrů od jakéhokoli lidského obydlí. A navíc: když se nemůže ani pohnout?

Čas pomalu plynul a Petr si uvědomil, že je jako v tom svém snu: je mu stále hůř a hůř a pomoc je - jak doufal a utěšoval se - na cestě. Ale v tom snu se přece vždycky probudí jenom chvíli před tím, než ho najdou. Co to znamená? Že by to byla smrt? Zemřít téměř před zraky svých zachránců? To ne! On přežije, vždyť je silný! snažil se dodat si odvahu. Na nebi se začalo stmívat a on pocítil žízeň. V tu chvíli považoval za dobrý zázrak, když se nad ním zatáhla obloha a začalo pršet. Jenomže během pár hodin se u něho vytvořilo jezírko a jeho hladina začala pomalu stoupat. Už mu smáčela vlasy a déšť ne a ne přestat. Voda mu začala téct do uší, cítil ji po tvářích… a on se nemohl ani pohnout, ani o kousek se nadzvednout. Jestli bude pršet ještě nějakou chvíli, tak se utopí! Voda mu už dosahovala až k ústům a on ji začal rychle pít, aby si udržel alespoň nos na vzduchu. Jenomže voda stále stoupala. Když už začal polykat vodu nosem, cítil, že jeho konec se blíží. Možná i pomoc, ale dopadne přesně jako v tom snu… smrt bude rychlejší. Nebo ne? V dáli zaslechl něčí hlas. Měl chuť zavolat, ale to by mu natekla voda do úst. V tu chvíli si všiml nějakého velikého ještěra, mířícího k němu. "Táhni!" křičel na něho v duchu. Ale on naopak zamířil přímo k němu. Jak to hlasitě začvachtalo, když skočil do vody. A už se sune k němu! To je konec! Napadlo ho. A on se ani nemůže bránit. Ve chvíli, kdy se na něho monstrum chtělo vrhnout, vodu zabarvila krev. Jeho? Ne, on nic necítil.

"Petře!" zaslechl snad jen náhodou hlas. Ale on nemohl odpovědět. Přesto si během chvíle všiml Tanji, která ho opatrně vytáhla z vody. "Fuj, už jsem nevěřil, že se odsud dostanu." řekl unaveně. Měl pocit, že je dávno mrtvý. "No, trochu mi to trvalo, než jsem tě našla. Vlastně, to asi víš. Nebýt toho varana, tak bych tě nenašla. A jak se daří?" Petr se cítil mizerně, ale sotva si všiml růže, která se stále červenala na svém místě, hned se cítil lépe. Tanja ho pomalu začala obkládat bylinkami a přitom mu vysvětlovala, na co jsou dobré. "Víš, teďka, když mi nemůžeš utéct, tak bych ti chtěla říct něco moc důležitého…" řekla nejistě. Když mu chvíli nejistě hleděla do očí, otočila se pro pár dalších květů. Petr opatrně pootočil hlavou: "A co?" Namísto odpovědi dostal několik dalších listů na obličej. "No, musím se přiznat k tomu, že jsem ti tenkrát lhala… víš, s tou povinností jít s tebou, jak jsem tenkrát říkala." Počkala, jak zareaguje. On se ale nezmohl na nic víc než na malý úsměv. "Byla to blbost, že?" zeptal se tiše. Ona se usmála a kývla hlavou: "Jo, přesně tak. Věděla jsem, že s tebou bude sranda a tak jsem se k tobě chtěla připojit. A tohle mě připadalo jako nejlepší možnost… ale nemysli si, s tím nožem na krku, to jsem fakt myslela, že jsi jeden z těch rytířů." Na chvíli se odmlčela a po chvíli, když se pořádně nadechla, dodala: "A jak se ti povedlo mě prokouknout?" Petr se opět unaveně usmál: "No, ani ti nevím. Tvářila ses tak nějak nejistě a občas ses při tom zadrhávala. Prostě to na tobě bylo vidět. Ale já stejně chtěl, abys se mnou šla. Teda, spíš jako průvodce než jako nějaký nevolník." Petr se zamyslel a ještě přidal: "A s tím koněm, jak ho pokousali vlci… že by tě uvezl bez problémů." Ona se na něho podívala. Tak on to věděl. Ale to ji udělalo ještě větší radost.

Těžko říct, jestli to bylo vlivem těch bylinek nebo jejím kouzelným hlasem, ale během chvíle zapomněl na veškerou bolest. "No, a až se budeš cítit fit, tak ti představím…" Přerušil ji muž v tmavém dlouhém plášti: "Však Petr mě moc dobře zná." Petr se na chvíli zamyslel. Jasně že ten hlas někde slyšel, ale stále si nemohl vzpomenout. "Já si vzpomenu." řekl sebejistě. Muž se na něho podíval: "Tak ti tedy napovím: svitek… divné sny… tmavá noc, hrad Thewswood na horizontu…" Mezi každými indiciemi dělal krátké pomlky, aby ho nechal přemýšlet. Ale sotva řekl toto, Petr si vzpomněl: "Tenkrát jste mi slíbil, že si popovídám pořádně a ne jen… tamtím způsobem. Vy jste Magiq!" Postava v kápi mu to potvrdila: "Tenkrát jsem ti slíbil, že ti řeknu úplně všechno. Tanjo, skoč nám zatím pro něco k jídlu… díky." Tanja během chvilky zmizela mezi zelení. Teprve nyní Magiq pravil polohlasně: "To, co ti teď povím ti přijde neuvěřitelné, ale je to jen a jen čistá pravda. Vím přesně, kdo jsi i odkud jsi. Ale v našem světě jsi Petr z Thewswoodu. Všichni rytíři tohoto rodu bojovali při králi a všechny jsem je sem přivolal já nebo mí předci. Nyní jsem ale neměl moc štěstí a než jsem našel toho pravého, mnoho se tady pokazilo. Ale díky tobě se vše časem vrátí do původního stavu… i hrad Thewswood bude brzy obsazen zpět královými vojáky a bude vrácen Thewswoodům, čili tobě - až do tvé smrti." opět se odmlčel, aby naznačil, že hodlá změnit téma: "Jak jsem si všiml, tak se ti podařilo získat si tu pár dobrých přátel… takže vás nebudu rušit. Jenom tohle ti chci říct: ačkoli zde máš nové přátele, určitě jich máš dost i ve svém světě. Nemůžu tě odsud vyhnat, ani tě tady držet, takže splním svoji poslední povinnost vůči rytíři z Thewswoodu i vůči tobě jako Petrovi. Tenhle svitek je nyní tvůj. Ale dej na něho velký pozor, může se stát velmi nebezpečným, pokud se dostane do rukou někoho s nečistými úmysly…" odmlčel se, aby mu dal dost času na přemýšlení nad vážností toho, co řekl. "Takže, když tenhle svitek otevřeš, ocitneš se buď ve svém světě nebo v tom našem. Stačí jenom chtít a můj magický svitek zařídí všechno ostatní. Jak ti ale říkám, buď na něj opatrný. A teď tě nechám s Tanjou o samotě… také jsem býval mladý a moc dobře vím, že tři už bývá moc…" řekl nakonec Magiq a odešel důstojně, jak se na člověka jeho postavení sluší.

Ve chvíli, kdy zmizel, objevila se mezi zelení Tanja: "To už odešel? Vždyť chtěl přinést jídlo. Jo, v těchhle lidech se člověk nevyzná." Petr se na ni usmál a s vypětím sil se zvednul: "No jo, to víš." Tanja se pousmála: "Jsi na odchodu, že? Opravdu chceš odejít?" Jo, dost zapeklitá situace. Kam teď? Přesto v sobě našel dost sil na to, aby se jí podíval do očí: "Tak trochu. Chci, abys věděla, že jsi fakt super…" na chvíli se zarazil, protože netušil, co by se v tuhle chvíli hodilo říct. Ona se usmála, snad proto, aby mu ukázala, že mu rozumí. "Opravdu tě mám rád a vím, že to, co jsme prožili za těch pár dní, nezapomenu až do konce svého života…" ačkoli se snažil mluvit v optimistickém směru, měl pocit, že to zní divně. "Asi to zní, jako kdybych odcházel navěky. Chci, abys věděla, že nyní odcházím, ale vrátím se brzy, to mi věř." V jejích očích objevil jiskru naděje. Usmála se a on jí úsměv opětoval. Následovalo krátké ticho, které prolomila Tanja: "Já vím… doufám… Když přijdeš, ukážu ti, jak vypadá celé tohle království. A určitě ho uvidíš v tom lepším světle."

Petr se na ni dlouze zadíval. Měl pocit, že si musí zapamatovat každý detail jejího obličeje a jejího úsměvu. "Jo," špitla do příjemného ticha Tanja, "budeš mi moc chybět, ale já doufám, že se vrátíš brzy, rytíři z Thewswoodu." Připadalo mu to směšné, když mu říkala takhle. Jaký on je rytíř? Akorát strávil sedm nebo osm dní s mečem, občas se mu podařilo vyhrát v souboji s rytířem zlé strany. Seděli tam spolu ještě dlouhou dobu a teprve tehdy, když se Petr cítil dost silný na to, aby mohl sám chodit, vstal a naposledy se usmál na Tanju: "Myslím, že je čas, abych se vydal na svou cestu. Ale věř mi, já se vrátím." Naposledy ji objal a poté uchopil svitek a opatrně ho otevřel… prostor kolem něho se začal propadat a jeho obklopila opět ta známá záře. Přestože už pře mlhu nemohl téměř nic vidět, měl pocit, že stále vidí Tanju, jak tam stojí před ním a usmívá se na něho… a věří, že se vrátí. Ale poté se mu ztratila i tahle poslední silueta a on se ocitl obklopen naprostou tmou.

Zpět