Kdysi dávno pokrýval celé Jizerské hory hustý a neprostupný les. Tou dobou se tu nenacházelo jediné lidské sídlo. Již od jara v celém okolí panovala nouze a tak na obou stranách pohoří se lidem žilo velice bídně. Zvěst o této situaci se nakonec dostala i k mladému princi Jaromír, který byl u svého lidu velice oblíbený právě díky tomu, že vždy stál na straně svých poddaných. Ještě ten den, kdy se mu tato zpráva donesla, osedlal svého koně a vzal si trochu jídla na cestu.

Po několika dnech jízdy se ocitl na planině, rozprostírající se od nevidím do nevidím. Přímo před ním, v malém údolí, se krčila malá vesnička, téměř sousedící s hustým lesem. Princ popohnal koně, aby se mohl co nejdříve natáhnout na nějaké pohodlné lože. Když se přiblížil na pár desítek metrů, překvapilo ho nepřirozené ticho. Jeho kůň docválal až k prvním chalupám, aniž by kdokoli jezdce přivítal. Tuto vesnici znal velice dobře, vždyť se tu kdysi dávno proháněl na koni a také na lov jezdíval právě do zdejších lesů. Zastavil tedy před chudobnou stavbou a přivázal koně. "Počkej tady, Grošáčku." pošeptal velice tiše hladíc svého koně. Zabušil pořádně na dveře a vstoupil. "Hospodo, pořádný jídlo." poručil ještě od dveří. Hospoda ho udivila svojí tichostí a prázdnotou. Za jeho dětských let se tu každý den rozbíjely korbely a vůbec, pokaždé se tady našla společnost, která se bavila. Sedl si na rozvrzanou židli a prohlédl si zaprášený stůl. "Je tu, sakra, někdo?!" křikl již nervózně. Chvíli bylo ticho a až když ještě několikrát zopakoval svou žádost, zabouchly se dveře a odkudsi se ozvalo: "Jo, žádnej spěch, mládenče…" Jistě, kam spěchat, vždyť tu čeká jen platící zákazník, řekl si Jaromír. Trvalo hodně dlouho, než se za svým pultem objevil hospodský, který si přes nouzi stále držel své tělo pěkně zakulacené. "Pán si přeje?" zeptal se udiveně. "Zajisté," zněla již trochu nervózní odpověď, "Něco k jídlu a pořádné pití… a ještě informaci. Co se tu vůbec děje? Tohle místo bývávalo mnohem hlučnější a přátelštější." Hospodský došel ke stolu, setřel rukávem prach a po chvíli donesl korbel rezavého piva a talíř s několika bramborami a kusem křidélka z vyhublé slepice. Hospodský se podíval, jestli někdo nestojí u dveří a spustil: "Nikdo vůbec nemá tušení, co se tu děje. Jedno je ale jistý - nic dobrého to není, na to dám krk. Ale jestli chcete, můžete dojít za starou Alicí, ta se vyzná v těch babskejch drbech. Budete si přát ještě něco?" Jaromír přikývl a řekl, že bude chtít pokoj. Když hospodský odešel, aby připravil svému hostu pokoj, pustil se princ do svého jídla. Brambory měly sice zajímavou chuť, ale jíst se daly. Totéž ale nelze říci o tuhém masu z vyhublé slípky a pivo mělo takovou chuť, že se téměř nedalo pít.

Když se hospodský vrátil, dostal tři zlaté. Venku se setmělo a proto Jaromír odešel do svého pokoje. To, co uviděl, ho úplně vyvedlo z míry. Jeho pokoj musel být vybílen před nedávnem. U vyřezávané postele, na nočním stolku, stál měděný svícen se třemi svícemi. Jistě by toho našel více, kdyby se nesvalil únavou na své lože.

Těžko říci, jak dlouho spal, ale když se vzbudil, byla ještě tma. Venku uslyšel prapodivné zvuky, které ho vylekaly. Několika dlouhými kroky se dostal k oknu. Nedaleko od lesa se pohybovalo světlo, jakoby se tam někdo procházel s loučí. To by ho ani trochu neudivilo, kdyby se mu v hlavě neozýval stále ten stejný hlas: "Pojď ven! Pojď ven!" Už si chtěl lehnout, ale hlas se změnil ze zvoucího na prosící a poté až na bezradný a zoufalý pláč. Rychle se tedy oblékl, vzal si svůj meč a vydal se ven. K místu, kde před chvílí viděl světlo, téměř běžel. Když už postava byla na dohled, zpomalil. Postava, držící v pravé ruce louči, byla oděna v bílém plášti až k zemi. Ještě než se postavě stihl podívat do obličeje, otočila se k němu zády a zastavila ho tichým přátelským hlasem: "Vím, princi, proč jste tady. Ale varuji vás… ne, nepřibližujte se už ani o krok! Varuji vás, nepokoušejte se o to!" Jaromír se zastavil. Byla k němu otočena zády a on našlapoval velice tiše. Jak mohla vědět, že se k ní blíží? Více než tahle otázka ho ale trápilo něco jiného. "O co se nemám pokoušet?" zeptal se zvědavě. Odpověď ale nedostal. Místo toho se postava rozeběhla do lesa. Chvíli tam stál, díval se na ni a přemýšlel, ale po chvilce se rozběhl za ní. Uvědomil si totiž, že ona ví mnohem víc, než kolik mu řekla. Utíkal, seč mu nohy stačily. Snažil se nevnímat bolest, způsobenou trny šípku.

Když si uvědomil, že mu postava zmizela nadobro a zastavil se, nacházel se už hluboko v lese. Všude kolem něho stály stromy, napínající své větve proti němu. Tak mu to alespoň připadalo. Dále postupoval velice opatrně, protože měl pocit, že ho někdo, nebo něco, sleduje. Po chvíli opět zrychlil. Když se zastavil, aby si odpočinul, na les se začala snášet tma. Než si lehl pod mohutný smrk, pořádně se rozhlédl, aby měl jistotu, že si lehá na bezpečné místo. Chvíli přemýšlel, jak je možné, že teprve teď se stmívá, když on se do lesa vydal v noci. Než ale stihl cokoli vymyslet, usnul hlubokým spánkem.

Tu noc měl zvláštní sen, který se začal odehrávat v lese na místě, kde teď ležel. Jak tam takhle stál, přišla k němu jakási krásná dívka a všechno kolem nich se náhle změnilo. Místo hustého černého lesa je obklopil prosvětlený les a přímo před nimi se objevilo… náhle se probudil a trochu se přikrčil, aby se mu leželo pohodlněji. V tu chvíli mu k nohám spadl mohutný smrk. Uvědomil si, že kdyby se neprobudil, teď by měl nohy rozmačkané pod mohutným stromem, který by stačil na zátop normální vesnici možná i na několik zimních týdnů. Přestal se cítit unavený a rychle popadl všechno, co s sebou nesl a vydal se na cestu. Ačkoli venku nejspíš svítilo slunce, v tomto hustém lese bylo stále šero. "Ne!" ozval se vyděšený hlas za ním. rychle se otočil, aby viděl, čí hlas to zaslechl. Jen pár metrů za ním stála dívka, oblečená do bílého pláště, který sahal až na zem. Smutně se na něho usmála: "Proč jste sem šel, princi? Já jsem vám říkala, abyste sem nechodil, ale teď už je pozdě. Moc pozdě." Jaromír se zeptal, na co je tak pozdě. "Tenhle les, vesnice, všechno. Vesnice bude tak pustá, jako je tenhle les. A to bude platit až do skonání věků. A tenhle les - žádný člověk zde nikdy nenašel nic než pustou zem a nikomu se nepodařilo dostat se odsud ve vlastním těle." Jaromír se zhrozil, přesto na sobě nedal nic znát: "A co ty? Jak je možné, že ty stále žiješ?" V tu chvíli, co to vyřkl, uvědomil si, co řekl a rychle zareagoval: "Teda, prostě jak je možné, že ty ještě žiješ?" Měl strach, aby si to nevysvětlila tak, že by byl radši, kdyby byla mrtvá. "Já už nejsem živá, jenom občas mi je dána možnost projít se po tomhle pustém kusu světa. Nic víc." Tohle už začalo být Jaromírovi prapodivné. Ona je mrtvá, přitom s ní mluví a vůbec, proč by měla vesnice být jakkoli propojená s tímhle lesem? "Vím," přerušila ticho dívka, "na co myslíte. Je to kletba, která postihla vesnici, protože se vesničané přestali starat o les. Kvůli vesnici zpustnul les a kvůli lesu zpustne i vesnice. Mě se to také nelíbí, ale nic z tím nenadělám. Jenom člověk, který tu přežije, může něco změnit na této kletbě, já ne." Jaromír se na ni tázavě podíval, ale nevěděl, jak svoji otázku říci. Než stihl cokoli říci, dívka zmizela.

Dlouho se zamýšlel, jaké má tohle všechno souvislosti. Je vůbec možné, že by opravdu vesnice byla takhle spojená s tímhle lesem? Ale ať je to jak chce, nejlépe udělá, když odtud co nejrychleji zmizí. Netušil, kudy se může dostat ven, ale došel k závěru, že pokud půjde pořád stejným směrem, někdy se konce lesa musí dočkat. Šel hodinu, dvě, šel jeden den, druhý den a stále nemohl dohlédnout konce. Nohy ho pomalu přestávaly nést a oči se mu klížili, a proto se rozhodl, že si zdřímne. V tu chvíli se k němu zezadu přiblížily kroky. Užuž chtěl začít utíkat, když ho zarazil dobře známý hlas: "Nelekejte se, princi." On se tedy opět natáhl na měkké mechové lůžko. Nastalo ticho, ale poté promluvil Jaromír: "Prosím tě, neříkej mi pořád ‚princi'. Jsem prostě Jaromír a tak mi prosím i říkej." Ona souhlasně přikývla a s úsměvem mu řekla: "Dobře, tak tedy ‚Jaromíre'. Já jsem Mar, abys mě mohl oslovovat jménem. Není ti tedy, Jaromíre, tohle lože povědomé?" Když tohle řekla, Jaromír se zarazil. Těžko říct, protože v tomhle lese mu připadalo vše stále stejně temné. "Asi by mi mělo být povědomé, co?" řekl nakonec nejistě. Přesto se k tomuto tématu nehodlala vracet. "Víš, hodně jsem přemýšlel," pokusil se vyplnit tichou mezeru, "jak jsi říkala, že tu nic pěkného člověk nenajde. A co třeba ty?" Ona se poohlédla a tiše odpověděla smutným hlasem: "Taky nic…" "Ne," řekl Jaromír, "nemyslím, co jsi našla ty. Já tady našel tebe a ty nejsi…" chvíli hledal vhodná slova, "nejsi jako tenhle les." Když to řekl, pousmál se. Ona se taky pousmála. "A tak mě napadlo, že když jsem našel něco tak krásného jako jsi ty, tak tenhle les nemůže být úplně zkažený. Ještě musí být… naděje." Ona přikývla: "Musí být naděje." Ačkoli Mar mluvila o naději, její hlas byl plný beznaděje. Ještě chvíli si povídali a poté opět zmizela. Jaromír si nyní byl jistý, že tu sídlí nějaká zlá síla, ale také mu připadalo, že se chýlí k jejímu konci.

Když se ráno vydal na cestu, dojedl poslední kousek chleba, který si vzal s sebou. Uvědomil si, že pokud nenastane konec té zlé moci, nastane konec s ním. Z nejbližšího stromu utrhl pořádnou větev, tlustou jako lidská paže a opatrně ji schoval do mechového porostu. Jestli mohl říci, že se v lese nemůže pořádně orientovat, s časovou orientací na tom nebyl o moc lépe. Poledne pro něho přišlo v momentě, kdy měl po snídani hlad a k večeru se nachýlilo v době, kdy se mu začaly klížit oči. Přesto vytrvale kráčel vpřed, prodíraje si mezi houstnoucím porostem. Sice se již několikrát prodíral hustým porostem malých zelených smrčků, ale to mu připadalo normální. Věřil sice všemu, co mu Mar pověděla, ale tohle mu bylo divné. Přece nemůže chodit stále dokola. Když prošel několika dalšími nástrahami tohoto zakletého lesa, cítil se velice unavený a lehl si na mechový polštář hned před mohutným smrkem. Když si lehl, zněl mu v hlavě tichý naléhavý hlas: "To lože, mechové lože. Tady jsi již přece spal…"

Když se probudil, rozhlédl se kolem. Vždyť v místě svého minulého odpočinku přece nechal silnou větev, kterou by zajisté nemohl přehlédnout. V tu chvíli si jeho pozornost získal kus čehosi šedého na zemi. Klekl si, aby se k tomu lépe dostal. No jasně! Vždyť to jsou drobky z jeho poslední snídaně. "Tak přece chodím jen a jen dokola!" řekl tichým hlasem jenom tak pro sebe. V tu chvíli sjel z nebe blesk, doprovázený silným hromem. Ten ale neskončil v žádném z mohutných smrků, ale udeřil do skály, stojící opodál. Z toho místa létaly jiskry, až z nich vnikl malý požár. Odkud zdáli se ozval hlas malého zpěvavého ptáčka. "Není ztracený!" řekl si Jaromír. Vždyť doteďka neslyšel jediný zvuk a dnes hned ptáček. Aniž by nad čímkoli přemýšlel, vrhl se do ohně a začal ho udupávat. Doufal, že začne déšť, ale rychle si uvědomil, že v tomto lese nemůže počítat s žádným štěstím. Oheň se již pořádně rozhořel a nezdálo se, že by se Jaromírovi mohlo podařit ho uhasit. Navíc ho již pořádně pálily nohy a tak se rozhodl, že by měl co nejrychleji utéct. Ale kam? Nemá cenu chodit stále dokola. Naštěstí si ale všiml chodby, začínající v rozpůlené skále. Rychle do ní vstoupil, aniž by se zabýval otázkou, kam vede.

Hned na začátku chodby svítila jedna pochodeň. Jaromír ji uchopil a opatrně postupoval vpřed. Ačkoli se mu stále zdálo, že konec je v nedohlednu, během chvilky se ocitl na konci. Před ním se ocitl stále ten samý hustý les. Zprvu se zalekl, ale přesto mu cosi říkal, že bude lépe. Protože neměl tušení, kterým směrem jít, vydal se přímo za nosem. Neměl tušení, jak dlouho již nejedl, ale jeho žaludek to věděl naprosto přesně: dost dlouho na to, aby něco snědl. Ale co? Vždyť v tomhle lese není nic než měch, stromy a vzduch. Kolem hlavy mu náhle prolétl švitořivý ptáček a těsně před ním udělal kličku a zamířil doprava. Poté hlasitě zanotoval a kroužil tak dlouho, dokud se Jaromírovy kroky nestočily tím směrem. Ještě chvíli kroužil před ním a pak zmizel kdesi v dáli. Přesto Jaromír pokračoval ve směru, který mu poradil jeho okřídlený společník. Šel dlouho a nohy ho už odmítaly nést. Když se před ním jako zázrakem otevřela mýtina, v jejímž středu stál nízký košatý strom, v jehož větvích švitořil malý pestrobarevný ptáček. Jaromír se téměř rozeběhl ke stromku. Zpěv náhle ustal a ptáček ulétl. Přesto mýtinka se stromem zůstala. Na stromku rostly vynikající plody, které mu dodaly energii. Snědl jeden, dva a tu ho cosi zatlačilo do země. Cítil, jakoby mu na rameno spadl těžký kámen. Totéž se stalo i s jeho druhým ramenem. Nejistě se podíval doprava a poté i doleva. Po jeho bocích stály dvě mohutné postavy, obě o hlavu větší než on a vůbec vypadaly nebezpečně. Jaromír nasucho polkl. "Naše královna chtít s vámi mluvit. Vy jít s já a on. A neutíkat," řeklo hrubým hlasem jedno z těch dvou monster.

Vedli ho mezi stromy tak, že se až divil, jak se taková neohrabaná monstra mohou bez nejmenších potíží vyhýbat všem stromům. Šli dlouhou doby, když se pomalu začalo stmívat. poznal to tak, že místo pološera přestával vidět úplně. "My muset přenocovat. Moc tma," řekl jeden z jeho věznitelů, dá li se to tak nazvat. Druhý dodal: "Vy nikam neutíkat. Královna vás chtít zítra vidět. Vy utíkat, my pykat. Královna nemít ráda nešikovný pomocník." Jaromír si tedy lehl vedle nich na lůžko z opadaných jehlic. Sice mu to ani trochu nepřipomínalo jeho měkké lože na zámku, ale on často navštěvoval vesničany a za těch pár let si již zvykl i na tvrdší způsob nocování. Když se setmělo tak, že nabylo vidět ani na krok, rozhodl se princ, že uteče. Potichu tedy vstal a opatrnými kroky se začal vzdalovat. Ruce natáhl před sebe, aby mohl včas uhnout stromu, který by mu stál v cestě. Tak, jako mu připadalo, že stromy se před jeho vězniteli klidily z cesty, nyní mu připadalo, že mu naopak vstupují do cesty, snažíce se ho zastavit. Přesto nezpomaloval a když dostal zbloudilou větví do obličeje, ani nezaklel.

Cesta mu připadala naprosto neschůdná, ale věděl, nebo spíše tušil, co by se s ním mohlo stát, dostane-li se ke královně. Tedy, za předpokladu, že jde opravdu o tu královnu, která má na svědomí současný stav vesnice. A možná i les, protože pochyboval, že by lidé z vesnice jakkoli poškodili les, který jim přináší tolik obživy. Těžko říci, jak dlouho noc trvala, ale je jisté, že Jaromír bloudil celou noc, protože když se začalo rozednívat, ještě stále procházel lesem s rukama před sebou. Také tak vypadal - ruce měl odřené od hrubé kůry stromů a zkrvavené, jak neustále nahmatával cestu skrz šípkové keře. Každopádně, když se venku začalo rozednívat, všiml si dlouhého těla, ležícího přímo před ním. za celou noc dobloudil k místu, odkud vyšel. Rychle se rozeběhl pryč. Nyní již na cestu viděl a také dobře měl jistotu, že se jeho kroky neotáčejí zpět. Doufal, že ti dva vojáci, co ho mají přivést, budou spát co nejdéle a že on tedy bude mít dost času na svůj útěk. Les před ním pomalu začal řídnout, až se ocitl na samém konci. Zpočátku byl rád, že to má vše za sebou, ale sotva se jeho oči přizpůsobily silnému venkovnímu světlu, všiml si, že před ním stojí vysoký mramorový hrad, blýskající se ve sluneční záři. Chvíli si pečlivě prohlížel tmavozelené louky, zlatá pole s obilím a modré rybníky. Všiml si dokonce i několika nepříliš vzdálených postav. Když si je ale prohlédl pořádně, uvědomil si, že se až příliš podobají strážným, kteří ho zajali a kterým před chvílí utekl.

Jakmile si tuto neblahou skutečnost uvědomil, opatrně ucouvl až ke kraji lesa. Prudce se otočil a rozeběhl se do lesa. Skupinka asi pěti strážných si všimla pohybu ve své blízkosti a všichni se vydali tím směrem. Tři z nich nemotorně běželi, ale zbylí dva se vezli na něčem, co připomínalo slona. Jaromír doufal, že se jim v lese pojede co nejhůře a brzy ho nechají jeho osudu. To se ale příšerně spletl. Přestože se jezdci opravdu motali mezi stromy, houževnatě ho pronásledovali. Ačkoli neměl nejmenší tušení, kam běží, neměl čas si cestu vybírat. Neutíkal někam, ale před něčím a tudíž si nemohl příliš vybírat, kudy poběží. Cesta před ním se začala zvedat a pomalu se změnila ve skalní masív. Jaromír si všiml, že se počet jeho pronásledovatelů snížil. Vlastně nyní se za ním hnal už jen jeden pěší strážný. Připadalo mu divné, že ho nechali, když ho pomalu doháněli. Strážný, který se hnal jen pár metrů za ním, prudce udeřil pěstí do země takovou silou, že se země otřásla. S tím ale Jaromír vůbec nepočítal a tak ztratil rovnováhu a praštil sebou na zem. Strážný dosahoval výšky přes dva metry a v ramenech by vydal za dva urostlé chlapy. Než se Jaromír stihl postavit, mohutný strážný stál nad ním s dlouhým obouručním mečem v rukou. Na poslední chvíli se Jaromírovi podařilo uhnout před mečem, svištícím vzduchem, který se následně zabořil do hlíny přesně v místě, kam upadnul. Rychle vstal a rozeběhl se pryč. Jeho protivník ale během chvilky vyprostil zbraň s měkké hlíny a znovu svým mečem zaútočil. Několikrát sice jeho meč proťal vzduch daleko od Jaromíra, ale během chvilky se již přiblížil natolik, že jeho útoky mohly opět přinášet nemalá poranění. Jaromír se skrčil, aby se meči vyhnul a jakmile ho meč minul, vyrazil vpřed. Následoval vzteklý výkřik a další útok. Před ním se Jaromír skryl za mohutný smrk. Protivníkův meč se zasekl hluboko pod kůru stromu a ten ho pevně sevřel. Strážný, uvědomuje si, o co přišel, hrozivě zařval. Chvíli se ho snažil vyprostit, ale když si všiml, že se mu to jen tak nepodaří, rozeběhl se za Jaromírem. Ačkoli byl odzbrojen, měl stále jednu velkou výhodu: svoji velikost. Svojí paží by dokázal rozdrtit kamennou zeď jedinou ranou.

Jaromír, ačkoli se svému pronásledovateli vzdaloval, stále nezpomaloval. Věděl, že bude v nebezpečí stále, dokud se odsud nedostane. A jediným člověkem, který mu to zřejmě může říci, je jen a jen Mar. Ale kde ji má hledat? Už začínal být velmi unavený, ale stále se snažil nezpomalovat. Dýchal nepravidelně a téměř nic přes hlasité výdechy neslyšel. Přesto se mu na chvíli zdálo, že zaslechl ptačí zpěv. Rozhlédl se kolem. Posledně se řídil radou malého okřídleného pěvce a vyplatilo se mu to. Přes veškerou svou snahu stále nic neviděl. Podíval se za sebe, aby se přesvědčil, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Viděl, že nad svým pronásledovatelem má ještě náskok. Třísk! Než stihl odhadnout délku svého náskoku, narazil přímo do širokého smrku. "Sakra, smrk!" zaklel Jaromír, ačkoli klení neměl v povaze. Opřel se zády o strom a vyčkával. Věděl, že nemůže utíkat věčně, na to už nemá dost sil. Svalnaté ruce jeho pronásledovatele se k němu nezadržitelně blížily. Jen pět metrů… čtyři… tři… dva… jeden metr. Teď! Jaromír se jedním krokem vyřítil přímo proti svému pronásledovateli. Těsně před ním se prudce skrčil a doufal, že se mine s půlmetrovými chodidly. Vše se naštěstí odehrálo přesně tak, jak si naplánoval. Strom se za doprovodu hlasitého křupnutí rozštípl v momentě, kdy se do jeho kmenu jako klín vrazilo mohutné tělo. Jaromír se domníval, že tohle bude sloužit pouze jako dočasné zdržení a proto se nezastavoval a snažil se dostat se z místa, kde byl naposledy spatřen. Když se domníval, že ušel dost daleko na to, aby ho našli, lehl si pod nejbližší strom. Netrvalo dlouho a usnul.

Když se konečně probudil, cítil se unavený a úplně pomlácený. Přesto se rozhodl, že bude pokračovat. Jeho žaludek se opět začal ozývat, ale Jaromír ho ignoroval. "Jaromíre!" ozvalo se odněkud. On se otočil a uviděl Mar, stojící několik kroků za ním. "Kde ses tu vzala?" zeptal se nejistě. Neměl vůbec rád její způsob příchodu. "No," začala pomalu s odpovědí, "napadlo mě, že po včerejšku budeš v pěkném průšvihu a tak jsem se chtěla za tebou podívat…" Ačkoli se usmívala, z jejího pohledu vytušil nejistotu. A jak vůbec může vědět, co se tu včera dělo? napadlo ho a proto se jí na to zeptal. Ona se zamyslela a poté začala vysvětlovat: "Šla jsem zrovna lesem, když kolem mě projeli jezdci z královniny gardy. A navíc, mnoho se člověk doslechne ve vesnici." Pokusil se přiblížit se k ní o jediný krok, ale v tu chvíli se chytil za nohu a zkřivil obličej bolestí. Měl pocit, že mu noha bolestí upadne. A chvíli si i přál, aby se tak stalo. Aby mu noha i s bolestí odpadla. Jenomže noha se ho stále držela a proto se snažil na bolest zapomenout. "Ukaž, to bude dobrý." řekla s úsměvem Mar a odběhla k nepříliš vzdálenému stromu. Když se za chvíli vrátila s několika načervenalými listy. "Co to je?" zeptal se tiše Jaromír, ale namísto odpovědi mu přiložila několik rozmačkaných listů na nohu. Nejprve ho sice noha rozbolela ještě více, ale po chvíli začala bolest opadat. "Za chvíli to bude lepší a zítra už budeš v pořádku úplně." řekla nakonec, když už byla na odchodu. Od se usmál a rozloučil se s ní.

Když zmizela v dáli, rozhodl se Jaromír, že se opět přemístí, protože občas zaslechl těžké kroky královniných gardistů. Ačkoli se snažil pohybovat se co nejtišeji, měl stále pocit, že se k němu kroky blíží. Navíc nad jeho hlavou začal zpívat malý ptáček. Přesně ten, který ho minule dovedl k jídlu. Tentokrát měl ale pocit, že na něho přímo upozorňuje, naštěstí během chvilky odlétl. Přesto se kroky začaly blížit stále rychleji. Už je slyšel všude kolem sebe. A už je i viděl. Dvě postavy gardistů s halapartnami stáli před ním, další dva za ním a po každé straně stáli další čtyři. Rozhlédl se kolem a doufal, že se stane zázrak. Jak se ale k němu ale přibližovali, přestal v jakýkoli zázrak věřit. Netrvalo dlouho a už ho drželi pevně za ruce a vedli ho, neříkajíce ani slovo. Ačkoli měl chuť pokusit se o útěk, rozhodl se neprovokovat své věznitele. Šli dlouho, když se před ním otevřel les, věděl přesně, kam mají namířeno - přímo do královnina paláce.

Cestou potkávali houfy lidí, kteří si ho velice důkladně prohlíželi. Celou cestu měl pocit, jako by ho všichni lidé chtěli spálit svými pohledy. Když se přiblížili k první bráně, postavené do vysoké mramorové zdi, pustili ho, ale stále stáli v jeho těsné blízkosti. Měl pocit, že teď má poslední příležitost utéct. Ale přes svůj doprovod by se zajisté nedostal. A navíc - již tolikrát se snažil utéct, a jak dopadl! Mohutná železná brána se otevřela a oni vstoupili. Přestože ho obklopovali gardisté, občas se mu podařilo zahlédnout něco z okolí. Viděl, že všude kolem ulice stojí domy z mramoru, zdobené zlatem a stříbrem.

Šli ještě chvíli, když vstoupili do paláce. Prošli dlouhou zdobenou chodbou až do trůnního sálu. Na délku měřil možná deset metrů a i šířka dosahovala monumentálních rozměrů. Ke královně ho vedli už jen dva gardisté. "Poklekni před královnou!" sykl jeden z nich. "Vítejte v naší zemi, cizinče." řekla přátelským hlasem královna a poté cosi přikázala něco sluhovi, stojícímu po její pravici a ten následně odešel. Královna seděla chvíli bez hnutí na svém trůnu. Její dlouhé tmavomodré šaty, protkané zlatem těsně kopírovalo její postavu. Ani mu nepřipadalo možné, že by právě ona byla původkyní té zlé kletby. Do trůnní komnaty přivedli dva gardisté i Mar. Oba na sebe vyvalili oči, jakoby chtěli říci: "Co tu děláš?" Nakonec tam stáli oba, za nimi dva vojáci a proti nim královna. "Jsem ráda, že vás tu mám oba. Dva velké vzbouřence proti mé říši." řekla po chvíli ticha. "Královno…" chtěla odporovat Mar, ale královna ji přerušila: "Co tu dělá ten cizinec?" Nastalo váhavé ticho, které vypadalo jako věčnost. "Královno," začal nejistě princ Jaromír, "jedna z mých vesnic trpí nouzí a já jsem se na své cestě dostal až sem a díky této… díky Mar jsem nezemřel hlady a dostal se až k vám." Královna se podívala na prince a poté i - trochu vyčítavěji - na Mar. "Vím o vašem problému. Zajisté se vám, princi, doneslo i tvrzení, že vše je má práce. Ano i ne. Mé přání bylo takové, aby každé město a každá vesnice byla tak bohatá a úrodná, jako celé území, které k ní patří. A jak vy zajisté víte, lidé z vaší vesnice se k tomuto lesu zachovaly velice nepěkně a přestali ho udržovat. Proto jsem vyřkla své přání a to je neměnné." Jaromír se podíval na Mar a poté na královnu: "O tom, co se stalo ve vesnici před vyřčením vašeho přání nemám žádné zprávy, ale velice mě rmoutí situace současná. Chápu neměnnost vašeho prokletí, ale přesto doufám, že nějakým způsobem napravíte to, co jste dělala s vesnicí!" Královna se zarazila, protože zřejmě neočekávala tak prudkou reakci: "Vaše troufalost si vyžaduje přísný trest, za to v našem království můžete přijít o hlavu dříve, než si ji vůbec uvědomíte!" Jaromír se mírně rozkročil, aby získal stabilnější postavení a řekl s naprostým klidem a odhodláním: "Jestli to zachrání vesnici, pryč s mojí hlavou!" Ačkoli se pevně díval do královniných očí, připadalo mu, že se Mar o něho strachuje. Královna souhlasně kývla a už si pro něho přišel kat. postava vzrůstově malá, ale robustní, s kuklou na hlavě. "Princi, připadá mi, že se strachy nemůžete ani pohnout." řekla královna provokativním tónem, ale on dokázal rychle odpovědět: "Mám jenom strach, že nedodržíte své slovo a vesničané dál budou strádat." O strachu ze své smrti se ani nezmínil. Těžko říci, jestli se smrti nebál, nebo ze samého strachu o něm pomlčel. Když ho kat uchopil za paže, Mar vykřikla: "Ne, královno! Je to dobrý člověk, nemůžeš ho jen tak zabít!" Jedinou reakcí na její výkřik se stal vyčítavý pohled královny. Kat stál na místě a násobil tím veškeré napětí. "Vidím, princi, že sis i v naší říši vytvořil silná přátelství. Jak vidím, jsi dobrý člověk. Takový, jakých již moc není mezi urozenými lidmi. Proto jsem se rozhodla, že vám dám milost…"

Stalo se přesně tak, jak královna slíbila. Princ Jaromír se vrátil do lidské říše, do pustnoucí vesnice se vrátil blahobyt. Princ, aby zajistil věčný klid pro vesnici, založil v samotném centru kdysi pustého pralesa novou vesnici, ke které dostal - od samotné královny říše vil a skřítků - ohromné zásoby sklářského písku a zdravých stromů, aby vesnice i v budoucnu měla dostatek živobytí ve sklářské výrobě, rozvíjela se a nikdy nezanikla. Vesnice, která se brzy změnila v město, dostala své jméno podle stromu, kolem kterého byla vesnice založena. Podle plané jabloně město dostalo svůj název Jablonec.

Zpět